Jak hrají čeští hráči? Diplomka obhájena a odprezentována

Na přelomu loňského června a července jsem zveřejnil dotazník, jehož cílem bylo pro mou diplomovou práci zjistit, jak nové trendy v monetizaci herního průmyslu působí na české PC hráče. Díky pomoci serverů Hrej.cz a Games.cz dotazník vyplnilo přes 1000 hráčů. Převážně se jednalo o pařany, kteří hraním tráví hodně času, nebo by alespoň chtěli a nemají ho.

Práci nazvanou Nové trendy v oblasti monetizace počítačových her jsem v září úspěšně obhájil a stal se magistrem nových médií. Dílo čítající i s přílohami přes 100 stran lze vyhledat v Repozitáři závěrečných prací Univerzity Karlovy.

Výzkum týkající se zejména crowdfundingu, free-to-play modelu, prodeje her pomocí balíčků „zaplať, kolik chceš“ a slevových akcích na Steamu a jiných digitálních distribučních službách, zaujal organizátory konference New Media Inspiration 2017, kteří mě v polovině letošního února pozvali na půdu Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy. V místech, jež velmi dobře znám, jsem dostal 20 minut na rekapitulaci celé práce.

Výsledky diplomky jsem shrnul v následující prezentaci, která snad poslouží i bez doprovodného komentáře. Zajímat bude zejména hardcore pařany na PC, ale i ostatní hráče, kteří si nenechají ujít nové trendy v tomto skvělém odvětví.

 

NMI17 Marek Švrkala – Čeští hráči a nové trendy v herním průmyslu from New Media Inspiration

Atentát ano, nebo ne? Ano, ale...

První část výukové hry Československo 38-89 s podtitulem se po více než třech letech práce dočkala vydání. V projektu jsem byl několik měsíců aktivně zapojen, když jsem coby content tester pomáhal s kontrolou obsahu a poskytoval svoje názory na některé herní součásti. V posledním roce jsem však již se hrou nijak nepomáhal, a tak jsem se velmi těšil, až vyjde a konečně uvidím, jak práce mnohačlenného týmu dopadla.

Československo 38-89 lze rozdělit do dvou částí – verze pro školy a verze pro běžné publikum. Školní verzi nemohu hodnotit, je jasné, že u ní bude hodně záležet nejen na kvalitě hry, ale i na výkonu vyučujícího a toho, jak výuku s moderní pomůckou pojme. Já se dostal pouze k verzi určené pro širokou veřejnost. Ta se za 199 Kč prodává digitálně v eshopu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (ano, něco takového skutečně existuje!), kde si ji můžete pořídit a na několik hodin se přenést do druhé světové války.

První část třídílné série se zabývá životem v protektorátu Böhmen und Mähren. V roli vnuka nebo vnučky se pokusíte vyzkoumat, proč vašeho dědečka Jindřicha Jelínka odvleklo Gestapo. To si pro nebohého poštovního úředníka přišlo po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Setkáte se s několika zajímavými dědečkovými vrstevníky a postupně budete různými cestami odkrývat střípky dávného příběhu. Děje se tak především skrze video rozhovory s několika postavami, komiksové stripy, dobové dokumenty (třeba deník) a různé minihry.

Pomohl nám atentát? >

Tvůrci se snaží na historii nahlížet z různých druhů pohledu, a tak mezi hrdiny najdete nejen obhájce atentátu na Heydricha, ale i odpůrce, kteří za akcí vidí hlavně její tragické následky na běžné lidi. Názory přitom dávají smysl, takže povzbudí diskuzi ve třídě i představivost leckterého zvídavého školáka, jenž může hloubat nad otazníky našich dějin. Krátce přitom dojde i na poválečná příkoří a odsun sudetských Němců, ty ale bude zpracovávat spíše další pokračování.

V Atentátu se vám na mapě Vinohrad a okolí postupně objeví několik postav, s nimiž můžete promluvit. Skutečné pamětníky nahradili herci, jejichž výkony nejsou vyvážené. Někteří své role trochu přehrávají, jiní působí jakoby pouze četli předem připravený text. Vítaným oživením jinak slušně napsaných dialogů jsou prostřihy na dobové záznamy a autentické novinové výstřižky, které pomáhají dotvořit atmosféru.

V rozhovorech přitom narazíte na náznaky nelinearity, kdy můžete volit odlišně formulované otázky. Stane se tak, že můžete rozhovor ukončit hned v zárodku, když jednoho z pamětníků namíchnete choulostivou zmínkou o spolupráci s Gestapem. Docela by mě zajímalo, zda studenti při hraní podobné varianty zkouší, nebo ne. Já se totiž většinou při hraní snažím volit ty nejlepší možné otázky. Ti, co různě experimentují, mohou rozhovory opakovat, a to za tokeny, které obdrží po splnění několika miniher.

U těch by neškodilo více invence. Zatímco minihry jako schovávání letáků před příchodem Gestapa, nebo uklízení rozházeného pokoje, mají tísnivou atmosféru a díky komentářům i jistý edukativní rozměr, opakující se minihra, v níž musíte zopakovat řadu čísel, po chvíli docela otravuje. Z miniher se jistě dalo vytěžit více – snad se tvůrci polepší do dalšího dílu. Naopak prakticky bez chybičky jsou černobílé komiksové stripy výtvarníka Ticha 762 , které se skvěle střídají s dalšími vyprávěcími a herními prvky. Vše doplňuje hudba dua DVA, od níž jsem čekal trochu více.

Jednoduché a funkční >

Naopak více jsem nečekal od ovládání a uživatelského prostředí. Vše je co nejvíce jednoduché a funguje bez problémů, takže se hráč může věnovat pouze samotnému hraní. Přitom zůstává otázkou, nakolik je Československo 38-89 skutečně hrou a do jaké míry jde o spíše interaktivní dokument. V rámci klasické herní produkce je tento titul bezpochyby velmi neobvyklý a vymyká se i žánru adventur.

Škarohlíd by mohl podotknout, že jde pouze o jakýsi slepenec rozhovorů, komiksů a miniher. Zároveň je ale třeba dodat, že tento slepenec ve výsledku funguje velmi dobře a v celku jej drží atraktivní příběh, který určitě pomůže mládeži pochopit, jaká byla realita v Československu v období druhé světové války a zájemce pomůže nasměrovat k dalšímu studiu. Atentát tak balancuje kdesi na pomezí hry a dokumentu a přitom skvěle plní svůj účel, jímž je zábavnou formou poučit.

Gamifikace zpravodajských serverů

Gamifikace, tedy zavádění herních principů do neherního prostředí, patří k cestám, jak mohou internetové projekty udržet návštěvníky na svých stránkách a motivovat je, aby se znovu vrátili. O větší loajalitu uživatelů usilují samozřejmě rovněž zpravodajské servery všech témat. Řada majitelů takových webů se rozhodla nasadit gamifikační prvky. U některých zpravodajských serverů můžeme už v únoru roku 2012 hovořit o úspěchu, u jiných je ale gamifikace ještě daleko za svými možnostmi. V článku se zaměřím na příklady serverů, které již herní prvky do svých stránek nasadily a upozorním na principy, jež vybrané projekty používají.

Věrnostní body, odměny
Zatím v plenkách je použití gamifikace u českých zpravodajských serverů. Pomineme-li snahu o povzbuzení diskuzí "palcováním komentářů", které v nejtradičnější podobě nabízejí například Novinky.cz, pak zjistíme, že se o gamifikaci ve větší míře pokusil pouze portál iDNES.cz, a to pomocí systému Můj PAS. Uživatelé mohou po registraci získávat takzvané dukáty. Tyto body se připisují za každou zhlédnutou stránku na serveru iDNES.cz, ale i za dodání podnětu pro zpravodajský článek, za různé aktivity na serveru jobDNES.cz, za účast v soutěži či anketě.

Po zisku 1000 dukátů může uživatel neomezeně diskutovat v diskuzích pod články. Další motivací ke sběru dukátů jsou různé odměny v podobě zboží či služeb. V únoru roku 2012 uživatelé mohli nejlevněji získat plakát Lucie Vondráčkové - na 3000 dukátů by ale při tehdejších podmínkách zisku bodů za návštěvu stránek museli portál navštěvovat minimálně 50 dní a každý den zhlédnout 60 stránek. Odměny jsou tak určené spíše pro trpělivé čtenáře.

Příkladem snazšího získání odměny je americký lokální server Savanahh Morning News, za jehož navštěvování lze už po několika kliknutích získat vouchery na různé odměny (vesměs jídlo nebo pití) v lokálních obchodech.

Odznaky, levely, žebříčky, úkoly
Vedle získávání hmotných odměn, které nabízejí jmenované servery, část webů za aktivitu nabízí virtuální odměny, jimiž jsou typicky různé badge neboli odznaky případně placky. Uživatelé často postupují různými úrovněmi hodnosti, mohou si zakládat profily a vzájemně se sledovat. Typickým příkladem byl technologický server Mashable. Ten v únoru roku 2011 spustil novou podobu svých stránek - Mashable Follow. Uživatelé si jednoduše pomocí přihlášení ze sociálních sítí mohou vytvořit vlastní profil.

Za aktivitu pak získají ocenění v podobě odznáčků s motivy internetových memů (jednorožci, kočičky...).
Návštěvníci si dále mohou snadno upravovat obsah podle témat, která je zajímají. Stačí, aby se přihlásili k odběru konkrétních témat (např. gamifikace), nebo lidí (díky profilům lze sledovat, jaké příspěvky konkrétní uživatelé sdílí a doporučují na jednotlivých sítích). Zajímavostí je speciální tlačítko M Share, jímž může uživatel poslat odkaz hned na několik připojených sítí najednou.



Podobný systém využívá Allkpop, server o korejském popu. Uživatele odměňuje za aktivitu body a odznaky, které je možné získat třeba za časté komentování v diskuzích pod články. Allkpop používá gamifikační systém společnosti Badgeville. Tento startup se úspěšně pokusil oživit řadu webových stránek velkých společností. Cit pro gamifikaci firma prokázala i v případě Allkpopu, jenž v prvním týdnu od nasazení prvků od Badgeville vykázal pozitivní výsledky. Čtenáři o 104 % častěji sdíleli stránky, o 36 % více komentovali a přečetli o 24 % více stránek. Pro úplnost tohoto výzkumu je ale nutno zmínit fakt, že vše bylo spojeno i s soutěží o reálné ceny. Statistiky z dalších týdnů již portál nezveřejnil.

Výraznou loajalitou čtenářů a silnou komunitou prosluly servery americké společnosti Whiskey Media. Jejím nejvýznamnějším projektem je Giant Bomb, portál informující o dění kolem videoher, který těží z obrovské Wiki databáze o hrách na konzolích i PC. Za její doplňování jsou uživatelé odměňováni body, a tak stoupá jejich level a váha v komunitě. Podle své úrovně pak mohou příspěvky editovat či zakládat úplně nové Wiki stránky.

Giant Bomb nabízí také každodenní zpravodajství, recenze, preview a kvalitní vlastní videoobsah. Právě zpravodajství redaktoři oživují odkazy na informace z Wiki databáze. Zajímavostí je systém questů, čili úkolů, které mohou uživatelé plnit a získávat další body do komunitních žebříčků. V únoru roku 2012 bylo k dispozici 306 různých úkolů, jež byly pospojovány do 68 sad. Vhodně vymyšlené úkoly (od nahraj svojí ikonku nebo navštiv stránku s podcasty až po projdi v databázi všechny tituly, které vyšly při vypuštění konzole Atari 2600). To tak uživatele nutí dále procházet celý web a obohacovat jej vlastní činností.

S gamifikačními prvky dále přišly známé americké webové noviny Huffington Post, na jejichž stránkách uživatelé získávají různé odznaky - opět za aktivitu při komentování nebo kupříkladu za to, jak jejich diskuzní příspěvky hodnotí další uživatelé. Odznaky za aktivitu nasadil rovněž kalifornský list Redding a v některých jazykových mutacích také agregátor Google News, která jejich použití shrnul v hezkém videu.

Co bude dál?

Během roku 2012 gamifikační prvky využily i další servery a služby po celém světě, možnosti v tomto oboru jsou však stále ještě v plenkách. Dosud ani není úplně jisté, zda povedené herní mechaniky dovedou uživatele přitáhnout na delší dobu, a ne pouze krátkodobě. Jasné ale je, že nás v oblasti gamifikace zpravodajstvi čeká ještě mnoho zajímavého.

Voyant aneb zanalyzujte si svůj text

V rámci kurzu Digital Humanities, který na Studiích nových médií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy učí Josef Šlerka, se nejvíce těším na představení různých zajímavých a praktických nástrojů, jež můžeme snadno využít i v běžném životě. Jeden z nich byl představen hned na první hodině, která byla pomocí Google Hangouts vysílána online.

Voyant je snadno přístupný webový nástroj pro analýzu textů, který přehledně zobrazuje počet slov, počet unikátních slov a vybírá nejčastěji použitá slova a míru jejich užití napříč textem. Díky grafickým nástrojům, jako jsou wordcloudy nebo grafy, je Voyant velmi přehledný a v provedené analýze se lze rychle zorientovat.

Nástroj tak můžeme využít například pro analýzu různých knih. Při přednášce byla zmíněna Válka s mloky od Karla Čapka. Díky Voyantu lze snadno zjistit, že slovo mlok se v první třetině textu vůbec nevyskytuje. Voyant je ale možné využít nejen pro zkoumání děl klasiků, ale i pro zdokonalování vlastních textů. Během několika vteřin totiž lze snadno odhalit, zda se často neopakují některá slova, nebo zda nejsou použita blízko za sebou, což čtenáře může rušit.
P.S. Tohle je wordcloud tohoto textu bez editace. Teď už vidím, že slovo "snadno" bych měl nějak nahradit :-)

Hospoda

Každou neděli od sedmi večer TV Nova vysílá další reprízu oblíbeného seriálu Hospoda. Tento 25minutový sitcom o 52 dílech zažil premiéru už v roce 1996, kdy vznikl jako jeden z prvních vlastních projektů Novy. Ta pro jeho realizaci využila scénář Jiřího Drejnara, k natáčení pak přizvala známého režiséra Jaroslava Dudka, jenž proslul třeba režií Nemocnice na kraji města nebo dalších úspěšných seriálů a divadelních her. Tentokrát nevytvořil žádný umělecký skvost, pouze seriál s maximálním zaměřením na vtip a pohodové prostředí.

Producenty je třeba pochválit za výběr postav, v mnoha charakterech různých sociálních skupin se jistě najde mnohý pravidelný návštěvník restauračních zařízení. U pěnivého moku se v cenové čtyřce v barrandovských ateliérech setkávali nejrůznější štamgasti. Od obyčejného kotelníka Babuly Bronislava Poloczka, který je schopný vypit třicet piv za den, přes živnostníka Vencu Nováka Ladislava Potměšila, advokáta v podání Jana Kanyzy, až po psychiatra a městského radního Jiřího Menzela. Každý v hospůdce hledá to své, někdo potřebuje jen nasát svou denní pivní dávku, jiný miluje atmosféru a studuje místní rozmanité charaktery. Hospodě šéfuje pohodový výčepní Petr Nárožný, tu a tam se zjeví kuchař Kachna (Josef Dvořák) schopný uvařit klidně psa. Jediným záporákem v tomto vydařeném schématu je vlezlý pan domácí, jenž neustále sekýruje a ostatní mu tak připravují různé škodolibé akce. Luxusní herecké obsazení doplňuje také spousta známých hostů, kteří se tu a tam v seriálu mihli. V Hospodě se tak krátce objevil například Marek Eben, Jiří Pomeje nebo Miroslav Moravec. Všichni byli vítaným oživením.

Typové skvělým postavám scénář nabídl běžné hospodské příběhy ze života, jednou tak štamgasti řeší nefunkčnost pípy, podruhé zase návštěvu potulného vynálezce, jindy se do hospody zatoulá zájezd fotbalových fanoušků. Žádné velké nápady, žádné exteriéry, prostě česká knajpa a její typická atmosféra. Divák si skutečně může připadat, jako by v ní sám seděl. Kvalita jednotlivých dílů seriálu kolísá s tématem. Vedle nezapomenutelných scén se tak najdou i poněkud hlušší místa, kdy se přes plytké opilecké řeči lze pobavit snad jen harmonikou a pomyšlením na zlatavý mok. I to ale velkému množství diváků Novy stačí k příjemně strávenému večeru. Hospoda dodnes patří k tomu nejlepšímu, co novácká produkce vytvořila.

Politická střelnice aneb Konečně bez cenzury

Zuzana Bubílková tvořila společně s Miroslavem Šimkem sehranou dvojici politických satiriků. S oblíbeným cyklem S politiky netančím od poloviny devadesátých let duo bavilo diváky České televize, se třetím tisiciletím se pak oba přemístili na Novu, kde pořad trhal rekordy ve sledovanosti. Po smrti Miroslava Šimka v roce 2004 se úspěšná dvojice bohužel rozpadla, Bubílková sama vysoce nastavenou laťku neudržela a pořad tak časem musel skončit. O novou reinkarnaci a slavný návrat se od ledna loňského roku Zuzana Bubílková pokouší na TV Barrandov v cyklu Politická střelnice aneb Konečně bez cenzury. Na obrazovkách této mladé televize se půlhodinový pořad objevuje každý pátek od 21:45.

Jen těžko si však lze představit nudnější náplň pátečního večera než sledování tohoto snažení o vtipnou politickou satiru. "Bubu" s odchodem Miroslava Šimka ztratila veškeré kouzlo, její glosy politických událostí se potácí v nánosech nudy a trapnosti. Ta tam je inteligentní nádech humoru. Pokud už divák vydrží pištivý hlas moderátorky bez ztráty sluchu, vyslechne si mnoho pokusů o vtip a o jemnou ironii. Bubílková doslova pálí jednu hlášku za druhou, bohužel z jejich úst pobaví tak jeden vtip ze sta. Vrcholem posledního dílu byla snaha o imitaci Miloše Zemana, kterou by snad Bubílkové nevěřil ani její největší fanoušek. Umělý sitcomový smích pouštěný po těchto perlách je pak spíše k pláči. Politická střelnice se odehrává v nevýrazném studiu. Není se co divit, diváci by v divadle show takovéto úrovně asi jen tak nerozdýchali.

Potenciál zachránit půlhodinové vysílání mají rozhovory s pozvanými osobnostmi. Moderátorka se k nim od mdlého papundeklového pultíku přesune na pohodlný gauč, zásadně zpomalí zběsilé tempo řeči a klidně rozmlouvá s hosty. Třeba Petra Paroubková z posledního vysílání jistě dokáže diváka rozesmát, rozhodně tak ale neučíní prohlášením, že vydělává více než svůj manžel, který je u ní neplaceným nájemníkem. Ve výsledku tak na zatím posledním dílu tohoto formátu pobavila snad jen anketa s občany, kdy někteří oslovení připomněli, že nikdo není dokonalý.

Politická střelnice je tak jen ubohou kopií populárního satirického pořadu S politiky netančím. Zuzaně Bubílkové popřejme snad jen brzký odchod do komediálního důchodu.

Předvolební Hyde Park

Česká televize vedle Otázek Václava Moravce připravila k letošním volbám několik dalších předvolebních speciálů jinak tradičních pořadů. Jedním z nich je Hyde Park. Tento interaktivní diskuzní formát běží od ledna každý všední den po osmé hodině večer na ČT24. V dubnu a květnu jej místo obyčejných hostů postupně navštíví lídrové všech šestadvaceti stran kandidujících do Poslanecké sněmovny.

Ti se namísto svých politických protivníků střetnou přímo s voliči. Hyde Park je totiž zaměřen na konfrontaci hostů s diváky. Ti se jich mohou ptát prostřednictvím internetu, SMS zpráv, telefonu, videohovorů či přes sociální sítě, jako jsou Twitter a Facebook. Reportéři také vyjíždí s přenosovým vozem přímo do některého města, kde se může několik lidí zeptat přes kameru. Česká televize si tak konečně plně uvědomila potenciál moderních technologií, diváci jsou v Hyde Parku skutečnou součástí veřejnoprávní televize a směřování pořadu je maximálně v jejich režii. Pohotoví moderátoři Daniel Takáč a Pavlína Kvapilová tok diváckých dotazů pouze vhodně usměrňují , otázky případně doplňují do kontextu a v případě nutnosti krotí hosta.

V prvních dvou předvolebních dílech, kterých se zúčastnil předseda Občanů.cz Petr Havlík a Milan Hamerský, lídr strany Liberálové.cz, se stalo něco neuvěřitelného. Politici klidně mluvili k věci a poctivě zodpovídali všetečné otázky diváků. Obecné fráze omezili na minimum, a tak padesátiminutovka vysílání utekla jako voda, až by si pořad zasloužil větší časovou dotaci. Jaký rozdíl oproti Otázkám Václava Moravce, kde se diskutující neustále potácejí v mlácení prázdné slámy, divák má z vysílání téměř nulový výstup informací a nic konkrétního by se nedozvěděl, ani kdyby Otázky trvaly 24 hodin.

Pravá zkouška ohněm ale předvolební Hyde Park čeká až s příchodem zkušených politických matadorů. Prvním na řadu je dnes Vojtěch Filip z KSČM. Nechme se překvapit, zda tento formát dokáže přinutit i jej ke konkrétnější politické diskuzi.

Hvězdy na cestách - cestování s celebritami

Zhruba před měsícem přišla TV Barrandov s novým cestopisným cyklem Hvězdy na cestách . Každé pondělí po deváté hodině večer na obrazovce této mladé digitální televize představují české celebrity různá zajímavá světová místa. Diváci se dosud mohli ponořit do tajů Svatého Mořice, Vídně, Mnichova, Benátek a zatím naposledy také do Madridu ve Španělsku. Vysíláním provází příjemný komentátor Ondřej Hejma, přímo na obrazovce se ale neukazuje. Tam dostávají prostor různé známé české osobnosti.

Právě jejich účast je tím hlavním, co téměř půlhodinový pořad producenta Mirka Jansy a režiséra Vojtěcha Nouzáka odlišuje od konkurenčních projektů. Celebrity jsou v každém dílu jiné. Obvykle se objevuje někdo se speciálním vztahem k danému místu. Hlavním městem Španělska provázela herečka Yvetta Blanarovičová a fotbalista Tomáš Ujfaluši ze zdejšího Atlética Madrid. Diváci se tak s bývalým kapitánem české reprezentace mohli podívat na místní fotbalové stadiony, stejně jako do vyhlášených restaurací a barů plných lahodných specialitek. Krátce se dostalo i na památky a španělskou kulturu. Producenti se snaží zaměřit spíše na méně známé pamětihodnosti a ukázat netradiční místa. Oproti pořadu Na cestě, jenž ve stejnou dobu běží na České televizi, v sedmnáctidílném cyklu TV Barrandov dostávají daleko menší prostor místní obyvatelé. Jasný je záměr tvůrců vše směřovat spíše k lifestylovému formátu a využít osobnost různých celebrit, a tak pořad co nejvíce odlehčit a cestování oživit.

Úspěch každého dílu spočívá ve výběru vhodných průvodců. Ne vždy se ale úplně povede. Stejně tomu bylo i u zatím posledního Madridu. Některé výstupy Yvetty Blanarovičové zde nakonec vyzněly spíše křečovitě a její snaha o humor až trapně. Naopak fotbalista Ujfaluši příjemně překvapil, nepokoušel se o show a raději se zaměřil na perličky ze svého působení v madridském klubu. Udělal dobře a stal se příjemným společníkem. Snad bude podobných zábavných průvodců, kteří se místo sebeprezentace a trapných pokusů o vtip raději soustředí na představení daného místa, v dalších pokračováních cyklu více.

Pro milovníka cestopisů tak nastává v pondělí večer příjemná volba. Je už jen na konkrétních preferencích diváka, zda zvolí raději trošku odbornější čistě-cestovatelský přístup ČT v pořadu Na cestě, nebo dá přednost barrandovskému maximálně odlehčenému lifestylovému modelu putování po světě s nejrůznějšími českými hvězdami.

Den D

Úterní večer je od deseti hodin na prvním programu České televize vyhrazen investiční reality show Den D. Formát pořadu vznikl v roce 2001 v Japonsku, o čtyři roky později se objevil také ve Velké Británii, kde byl jako Dragon´s Den na BBC2 velmi úspěšný a dočkal se hned šesti řad. V březnu roku 2009 se show dostala na veřejnoprávní obrazovku také do České republiky, kde momentálně běží druhá třináctidílná řada a v přípravě brněnského studia je již třetí. Moderátorem čtyřiceti pěti minutového vysílání je známý rozhlasový zpravodaj Jan Pokorný, sám je ale na obrazovce vidět minimálně. Hlavní prostor totiž správně dostávají účinkující na obou stranách pomyslné barikády.

V zašlé tovární hale sedí pět investorů, před které předstupují lidé s různými nápady a snaží se protřelé multimilionáře zaujmout tak, aby jim pomohli rozjet jejich projekt. Odměnou za vloženou investici ve výši 200 tisíc až 1,5 milionu korun nabízí procentuální podíl ve vznikajícím byznysu. Formát pořadu je jednoduchý, pokaždé ale nabídne úplně jiné situace právě díky nejrůznějším postavám, které prezentují někdy více, jindy méně bláznivé nápady. V posledním díle tak vystoupil například pán snažící se proniknout na trh s bylinkovými žvýkačkami, dvojice nabízející zabezpečené plachty na přívěsy kamionů a také kouzelník Aleš, jenž si postupně zlomil vaz, snědl a schroupal sklo a na závěr si propíchl tvář jehlou. I přes jeho oživující vystoupení hraničící se sebepoškozováním si ale přízeň investorů získala pouze energická mladá dáma s projektem policových oken. Ta totiž ukázala velké charisma, energii a touhu po úspěchu, čímž dokázala zaujmout

Základem úspěchu formátu byl vedle mnoha zajímavých vynálezců také dobrý výběr investorů. Česká režie vsadila spíše na méně známé tváře, které si své jmění musely sami vybudovat. Zároveň ale stále touží po dalším úspěchu a rozmnožení svého konta. Dvě ženy a tři muži působí dosti přísným dojmem, často až sarkasticky komentují vystoupení účinkujících. Nejdrsnějším investorem je bezesporu Michael Rostock – Poplar. Pod palbou jeho nepříjemných otázek uspěje jen málokterý účastník, milionář navíc působí dosti arogantně a nebojí se říct svůj názor. Ani ostatní investoři s příkrými soudy nezůstávají pozadu, všichni mají své vlastní osobité charisma a dávají ho patřičně najevo. Jejich štiplavý humor dodává vysílání potřebné kouzlo.

Dalším z klíčů k úspěchu Dne D je zájem ostatních médií. Ta totiž o osudech vystupujících snílků ráda informují, a tak dělají tvůrcům pořadu další reklamu. Rozhodně je zajímavé sledovat vývoj projektů i potom, co se ve vysílání mihly. Často nakonec paradoxně uspějí ti, které investoři odmítli.

Jediný problém tohoto televizního formátu vidím ve střihu. Prezentace projektů před investory ve skutečnosti trvá klidně kolem hodiny, v televizi se ale musí vejít maximálně do deseti minut, a tak se občas stane, že kvůli malému prostoru nejsou některé projekty uspokojivě vysvětleny. Přes občasné nejasnosti Den D ze záplavy tupých reality show okupujících současný český televizní
trh jednoznačně vyčnívá. Nabízí inspiraci pro všechny snílky, zajímavé a charismatické osobnosti na obou stranách a štiplavý humor – proto má úspěch a baví.

Otázky Václava Moravce - předvolební speciál - Vysočina

Václav Moravec každou středu večer od devíti hodin uvádí speciální předvolební vydání svých Otázek. Týden co týden objíždí se svým týmem krajská města České republiky, kde v různých sálech organizuje diskuze krajských lídrů vybraných politických stran. Počet diskutujících politiků je proměnlivý, zúčastnit se totiž mohou všechny strany, které v regionu přesáhnou pětiprocentní hranici v průzkumech veřejného mínění organizovaných Českou televizí u dvou nezávislých agentur.

V Otázkách z Vysočiny se 10. března představilo hned 7 lídrů. A právě vyšší počet diskutujících, než bývá v podobných pořadech zvykem, je vzhledem k pouze hodinu a třicet pět minut dlouhé stopáži první a zásadní kámen úrazu. Jednotlivým politikům je určeno velmi málo času, navíc se málokdy najde straník, jenž by se určený čas nepokusil zaplnit naučenými frázemi a líbivými klišé. Moderátor formátu Václava Moravce by mohl do řeči diskutujícím skákat častěji a v případě zbytečného žvanění jim brát slovo. Jak skutečně chtějí politici řešit dané problémy se divák mnohdy vůbec nedozví.

Právě velká rozvleklost a slabá časová dotace vysílání souvisí i s výběrem témat diskuze. Kupříkladu na Vysočině se tak celý pořad zaměřil pouze na zemědělství, které je samozřejmě pro tento region typické. Mnozí diváci by se ale rozhodně rádi dozvěděli také o názorech politiků na další palčivé problémy sužující tento kraj. Stačí zmínit pouze dálnici D1, zimní pneumatiky a údržbu silnic. V kontrastu s podceněním prostoru pro jednotlivá témata a kandidáty je místo, jaké vždy dostává sociolog z výzkumné agentury, který opakuje pro aktivnější zájemce o politiku stará známá sociologická moudra o voličích a nepřináší prakticky nic nového.

Zajímavým zážitkem je vždy pohled do publika. To se povětšinou nechová příliš důstojně. Napětí v sále atmosférou připomíná spíše prestižní fotbalové derby dvou sousedních vesniček. Partajníci si do sálů berou i šály a transparenty, avšak obtěžují zejména svými zvukovými projevy. Třeba bučení velmi ruší jednotlivé kandidáty a divák u televize je tak nemusí ani slyšet, aby si udělal obrázek sám. To hlavní, kvůli čemu by publikum v sále mělo být, tedy pro kladení dotazů, zůstává opět vzhledem k délce vysílání nenaplněno. V Jihlavě zazněla pouze jedna otázka z publika. Minimálně polovina přítomných politiků na ní navíc nedokázala smysluplně odpovědět. Větší prostor k dotazům naopak dostávají různé osobnosti z kraje. Jejich pozvání se jeví jako dobrý nápad, avšak i místní celebrity by si mohly své otázky lépe připravit a rychleji je přednést.

Celkové vyznění speciálních předvolebních Otázek je vždy pevně spjato s přítomnými politiky a dalšími hosty. Je však jasné, že Česká televize vzhledem k počtu hostů hrubě podcenila délku pořadu a udělala několik dalších drobných chyb. Celkový dojem ze středečních politických večerů je tak pro oko náročnějšího diváka přinejlepším rozpačitý. Obzvláště mizerný byl pak v případě Vysočiny, kdy si nešťastný koncesionář z celé debaty odnesl hlavně to, kdo z politiků v mládí přeházel nejvíce hnoje.

I čeští nekatolíci stvořili umělecké skvosty. A stály za to!

Císařská konírna Pražského hradu do 4. dubna tohoto roku hostí výstavu uměleckých děl českých nekatolických církví z let 1380 až 1620, tedy v období od husitství do porážky českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře. Vedle římských katolíků tehdy měli právní postavení zajištěné jen utrakvisté, ostatní denominace jako Jednota bratrská, luteráni a kalvinisté, fungovaly mimo zákon. Autoři expozici připravovali tři roky, nakonec se díla podařilo vystavit u příležitosti 400letého výročí vydání Majestátu Rudolfa II.

Výstava je vůbec první podrobnou přehlídkou českého nekatolického umění a vyvrací dodnes rozšířenou představu, že jej reformační církve odmítaly. Nekatolíci sice umělecké předměty odsuzovali jako předmět uctívání, avšak tolerovali je alespoň jako didaktickou pomůcku. Ani nejradikálnější kalvinisté v civilním životě neměli s malbami problém. Dnešní představy jsou nepřesné také kvůli tomu, že mnoho děl bylo v období po Bílé hoře zničeno. Právě více než sto exponátů, které shromáždili odborníci z Ústavu dějin umění a Filosofického ústavu AV ČR, tyto názory spolehlivě vyvrací.

Přes nepříliš velké prostory Císařské konírny se díla podařilo dobře uspořádat. Návštěvník může chronologicky prohlížet jednotlivé umělecké skvosty a postupovat v souladu s dějinným vývojem. Díky dobrým a srozumitelným popiskům, která uvádí i základní historický kontext, jsou díla přístupná i pro laiky. Texty mohou klidně sloužit jako názorná učebnice dějepisu.

Kurátoři Kateřina Horníčková a Michal Šronka dokázali sehnat díla z celé země. Mimo pražských středisek nekatolictví – Betlémské kaple a Týnského chrámu – se návštěvníci mohou kochat také exponáty z regionů jako například z Kutné Hory, Hradce Králové nebo Chrudimi. Mezi ty nejcennější artefakty patří vůbec první a dosud nevystavená Klaudiánova mapa Čech z roku 1518 nebo Göttingenský kodex, ručně psaný a iluminovaný teologický spis zapůjčený z Německa. Dále nechybí například historicky unikátní Jenský kodex, neméně vzácná Bible kralická nebo známý Šamotulský kancionál.

Na své si přijdou také obdivovatelé Jana Husa. Ti mimo jiné mohou spatřit jedinou dochovanou deskovou malbu zachycující Husovo upálení na oltářním křídle kostela sv. Václava v Roudníkách na Ústecku. Zachovala se jen díky tomu, že byla přemalována. Jana Husa objevili pod raně barokní malbou studenti restaurátorského ateliéru AVU v 60. letech minulého století.

Výstava přes množství děl z různých míst i od odlišných náboženských skupin působí uceleným dojmem, jenž se autorům povedl naladit vhodným rozmístěním exponátů a poučnými popisky poskytujícími základní vhled do historické situace. Národ se tak může nenásilně seznámit s českým nekatolickým uměním. Nádherné obrazy, sochy nebo ukázky knižní produkce v mnoha případech vezmou dech i absolutnímu uměleckému laikovi.

Na cestě - pohodové cestopisy

Pondělní večer býval po mnoho let v České televizi ve znamení cestopisného pořadu Cestománie. Cyklus od společnosti Febio, který ČT nakonec uzmula Nova, v únoru roku 2006 na prvním programu veřejnoprávní stanice nahradil pořad Na cestě. Ten tak už téměř tři roky připravuje produkční společnost FRMOL, s.r.o., jež uspěla v konkurzu na žánr cestopisu. Projekt koordinuje artdirector Mojmír Kučera.

Tvůrci se správně zaměřují zejména na atraktivní a zároveň často nepříliš známé lokality. V poslední době tak divákům představili třeba deltu Dunaje, Filipíny nebo Černou horu. V rozmanitých místech popisují všechny typické aspekty oblasti - přírodu, historii, kulturu i sociální prostředí. Hlavní důraz ale kladou na způsob života a tradice místních obyvatel. V každé lokalitě se zároveň snaží vyhledávat odkazy na Českou republiku. Ty jsou pro českého diváka vždy zpestřením zahraničního tématu.

To využili i v pondělí 4. ledna, kdy se komentátoři pořadu - Jiří Bartoška a Miroslav Donutil – slůvky potulovali po francouzském Champagne a krajinu hned srovnávali s Jižní Moravou, vinařskou baštou naší republiky. Pak už následovala klasická cesta po stopách šampaňského, kde filmaři představili jeho historii, výrobu i konzumaci v restauracích. Nejen tímto lahodným nápojem je ale živ člověk na severovýchodě Francie. Cestopisná mozaika pokračovala výrobou sušenek, hledáním lahodných lanýžů za asistence houbařského psa, krátkou přehlídkou místního malířského umění a nakonec i procházkou po nejvýznamnějších památkách. Pro diváka poutavé je zacílení na obyčejné lidi, kdy autoři vždy nechají vybraného domorodce rodným jazykem vykládat svůj životní příběh a dodávají tak pořadu osobnější rozměr. Herecká dvojice průvodců Bartoška a Donutil působí sehraným dojmem a svým příjemným vykládáním a dialogy vesele komentujícími dění na obrazovce udržuje pozornost u zvídavé kamery. Dobrou atmosféru dodává i vhodně volená hudba.

Dokumentární cyklus Na cestě je tak zdařilým oddechovým cestopisem, jenž pokračuje v dobrém jménu a konceptu Cestománie. Za necelých třicet minut sice oblast nikdy nemůže představit patřičně do hloubky, autorům se ale daří krátce vyzdvihnout různé zajímavé informace, které tvoří zábavnou mozaiku a jsou tak příjemným a oddychovým zpestřením pondělního vysílacího schématu pro všechny milovníky cestování.

Jak jsem poznal vaši matku

Kanál Prima Cool 26. listopadu v české premiéře uvedl kultovní americký seriál Jak jsem poznal vaši matku (v originále How I Met Your Mother). HIMYM, jak je oblíbený sitcom připomínající třeba Přátele zkracován, je vysílán na obrazovkách americké stanice CBS už od roku 2005. Aktuálně za oceánem běží pátá série. V Česku se stal velmi populární dávno před televizní premiérou hlavně díky fenoménu stahování z internetu, které využívají zejména mladí lidé. Fanoušci pořadu sami vytváří české titulky a vesele je s jednotlivými epizodami ihned po odvysílání americké premiéry nabízí ke stažení. Seriál k nám tak přichází se značným zpožděním a s českým dabingem, jak je na našem trhu stále pravidlem.

Situační komedie zpětně pomocí flashbacků vypráví příhody hlavního hrdiny Teda Mosbyho, který svým dětem v roce 2030 hodně obšírně vykládá, jak se seznámil s jejich matkou. Vzpomínky začínají roku 2005 v New Yorku, kde architekt Ted bydlí společně se studentem práv Marshallem a s jeho životní láskou Lilly. Do party patří ještě svérázný sukničkář Barney. Na číslo pět skupinu nerozlučných přátel záhy doplní moderátorka zpráv Robin, která si s Tedem v úvodním díle vyrazí na neúspěšné rande. A mohou se začít odehrávat humorné příběhy všech postav plné gagů, romantiky i nočních flámů, které jsou díky své rychlosti, různým odbočkám a zvratům ve vyprávění jako šité na míru dnešním mladým divákům. Cílová skupina ocení i množství slangových výrazů a odkazů na různé současné popkulturní fenomény.

Téměř každý divák si brzy zamiluje zejména sukničkáře Barneyho, jenž považuje svádění dívek za hlavní náplň svého života. Od zbylé čtveřice, která víceméně reprezentuje klasické komediální charaktery, se dost liší svou přímočarostí, cynismem a touhou po plnění všech svých pubertálních snů. Pro ně neváhá zapojit fantazii a vymyslet různé šílené akce. Ty populární proutník koření nezapomenutelnými hláškami. Právě hlášky nabízí důležitou otázku, jak se je překladatelům podaří přenést do češtiny. Třeba Barneyho oblíbené "Suit up" na Primě přeložili jako "Nahoď oblek", což tak chytlavě nevyzní. Uvidíme, jak se tvůrci s překlady popasují v dalších dílech. Příležitostí k příjemnému překvapení budou mít ještě hodně.

Samotný dabing pak rozhodně patří k tomu lepšímu, co nám české televize momentálně servírují. Pečlivá práce režiséra Filipa Jančíka, který si byl plně vědom složitého úkolu a jednotlivé dabéry vybíral opravdu důkladně, se vyplatila. Žádná postava není hlasem vyloženě „zabita“ třeba jako Sheldon Cooper v Teorii velkého třesku, na druhou stranu ale nikdo v prvních momentech ani výrazněji nenadchne. Pokud dabéři nasazenou laťku alespoň udrží, jistě nové diváky neodradí. A to je pro úspěch tohoto pořadu klíčové. How I Met Your Mother patří k absolutní špičce současné americké sitcomové produkce. Každý fanoušek pohodových komediálních oddychovek by měl společně s dětmi Tedův příběh poslouchat. Určitě se bude dobře bavit.

Kocour Mikeš

Když ho přivedli, byla to vlastně taková malá černá kulička, co se sotva držela na nožičkách. Jedna přední, druhá přední, třetí zadní, čtvrtá zadní. K tomu ještě ocásek, pusa, nos, dvě malá očka a fousky. Vesele si poskakoval po gauči, hladit se ale nenechal. Byl ještě ostýchavý a bál se. Aby ne, takové roztomilé kočičí miminko. Dlouhé angorské chlupy měl černé jak uhel, žluté oči mu mezi nimi krásné svítily. Stačilo je zachytit na fotoaparát nebo na ně v noci posvítit a jejich lesk ještě vynikl.

Dostali jsme ho jako kocoura od Mikešů, proto dostal taky jméno Mikeš. Už za pár dní se z malého koťátka stával pravý kočičí princ. Nechal se hladit, drbat za ouškem, na bradičce i na čelíčku. A moc rád papal. Nejraději si smlsnul na rybičce, to se vždy olizoval až za ušima a vesele si mňoukal. Chutnalo mu, hlad měl skoro pořád. Asi po rodičích, ti se totiž na statku na venkově vůbec neměli špatně. Mikeš si žádal pozornost i u stolu, kde naše rodina obědvala. Znovu mňoukal, lísal se k mé noze a chtěl nějakou tu dobrůtku. Tu mu přistál kus uzeninky, jindy zase tavený sýr. Mikešek ale nepohrdl ani sladkostmi, nejraději měl domácí bábovku. Ta mu tak šmakovala! K pití si náš kocourek nejraději dopřával vodu z mističky. Mlíčko jako jiným kočičkám mu moc nechutnalo. Občas si ho ale stejně dal. To mu pak stékalo po bradičce a na černých chlupech bylo hodně vidět.

Poprvé venku
Po pár měsících šel Mikešek poprvé ven. Musel zdolat kupu schodů, ale už byl větší a zvládl to. Sice s pomocí celé rodiny, ale zvládl. A už byl venku! V trávě na zahrádce před domem se mu tuze líbilo. Travičku okusoval jako správná kočka, tráva v bříšku totiž zvířátkům dělá dobře. Lidem ale ne. Po procházce v trávníku náš kocourek uviděl stromek a mohl vyzkoušet své drápky. Hned zjistil, na co je doopravdy má, že s nimi jen nemusí škrábat svého páníčka. Pevně se drápky zachytil kůry stromu a šplhal si to vzhůru. Vylezl k první větvi a chtěl zase dolů. Jenže ouha! Dolů to tak snadno nešlo. Mikešek se zpátky bál, a tak jsme mu museli pomoci. Tak neslavně skončila jeho první velká cesta ven.

Později už chodil před dům sám. Věděl totiž, že doma čůrat nesmí. Pak vždycky přede dveřmi mňoukal, abychom mu otevřeli a on mohl ven, kde měl svůj kočičí záchod v záhoncích. Jak rostl, tak se stále raději toulal. Vždycky se ale vrátil zpátky do tepla domova. Když se párkrát zapomněl, stačilo vyjít na zahrádku a volat: „Mikeši!“, poslušně se po chvíli ze tmy zjevil a už se zase spokojeně lísal k mé nožce.

Myšky, ty já rád
Psi nemají rádi kočky, kočky zase nemají rády myši. To ví každý. Ne vždy to ale úplně platí. Mikeš se totiž psů nebál. Když k nám nějaký zabloudil, kočičí strážce našeho domu naježil své dlouhé chlupy a zastrašil ho. Pes pak utíkal, co mu nohy stačily. Náš kocourek byl i šikovný hospodář a pomáhal celé rodině. Každou chvíli přinesl ulovenou myšku. S kořistí se rád přišel pochlubit. Hlodavce přinesl v zubech až domů před dveře. Pak ho položil, mňoukal a museli jsme ho pohladit, jinak by nepřestal. Tak jsi hodný, Mikešku! Kocourek se nejvíce těšil na zimu, kdy jsme dávali před okno krmítko, kam se slétaly sýkorky a další ptáčci. To se Mikeškovi líbilo nejvíce. Zpoza okna je pozoroval a strašil. Bu bu bu, šáhnu na vás svými drápky. Sýkorky byly ale chytré a věděly, že Mikešek na ně nemůže. A tak klidně papaly připravená slunečnicová semínka.

Jak nás Mikeš převezl
Nejvíce nás kocourek překvapil, když měl krásný rok a půl. Z ničeho nic začal tloustnout. Jedl hodně, tak jsme si z toho nic nedělali. Mikešek ale tloustnul stále víc a víc, až to bylo podezřelé. A pak nám to došlo. Mikeš je vlastně kočička a čeká koťátka! To nám zase jednou Mikešovi něco zatajili. Brzy se tak kocour Mikeš stal kočičkou a rovnou hrdou maminkou. Koťátka byla krásná, jedno černé, druhé mourovaté, třetí taky černé. Pro takové fešáky nebyl problém najít nové páníčky. Koťátka tak dnes dělají svým rodinám stejnou radost jako Mikeš té naší.

Game Page

Další z kritik televizních pořadů:

Každou sobotu po obědě běží na ČT2 blok pořadů pro mladé diváky. Jeho součástí je také Game Page – pořad o videohrách, který Česká televize připravuje pravidelně už od roku 1999. Z původně měsíční periodicity a ani ne desetiminutové délky se nyní vypracoval až na týdeník se stopáží 22 minut. V současnosti vzniká pod vedením Alana Lederera, moderátorkou je mladá herečka Máša Málková. Ve vysílání se ale objevují i tváře známé z herních médií, jež by vysílání měli dodávat potřebnou odbornost. Diváci tak mohou sledovat Tomáše Zvelebila a Mikoláše Tučka, dva bývalé šéfredaktory časopisu Score, nebo Pavla Prouzu, který dříve vedl internetový server Hrej.cz. Pořad kombinuje zkušenosti redaktorů přímo z branže s moderováním sympatické herečky Máši Malkové, která pořadu cílícímu spíše na mužské publikum, přidává ženský element. Občas se tak ale děje pubertálními vtípky, což úrovni vysílání nepřidává.

Game Page má ustálenou strukturu, tři díly v měsíci jsou zasvěcené počítačovým hrám, čtvrtý konzolím. Na začátku každého dílu redaktoři krátce oznámí novinky z videoherního průmyslu, následují recenze a různé reportáže či rozhovory se zajímavými osobnostmi z branže. Povedený design moderního studia je využíván minimálně. Vysílání se totiž správně zaměřuje na názorné ukázky a videa přímo z her, které hráči chtějí vidět nejvíce.

Do každého dílu se obvykle vejde několik videorecenzí. Ty ale mají kvůli délce pořadu a špatnému využití času prostor pouhých několika minut, což na řádné zhodnocení nestačí. Redaktoři tak hru mohou hodnotit pouze velmi stručně, nedostávají se do hloubky. Některé komentáře jsou navíc plné obecných frází a o samotné hře příliš neřeknou. Diváci by rozhodně ocenili delší příspěvky a podrobnější rozbory jednotlivých titulů. Dalším záporem vysílání jsou časté a zbytečné pokusy o vtip spočívající v různých scénkách s až infantilním humorem. Pokud by autoři místo trapných pokusů o vtip věnovali více prostoru samotným titulům, udělali by lépe. Dobrý obraz nedodává ani zpoždění recenzí oproti datu vydání. K některým hrám se recenzenti v Game Page dostanou až několik měsíců po jejich vydání, což je velmi pozdě.

V současné bídě a minimu produkce, kterou Česká televize obyčejnému mladému divákovi nabízí, je třeba upozornit na každý projekt. Přes nutnou stručnost, jež vysílání velmi ovlivňuje a zbytečné vtipkování na úkor serióznosti, je Game Page na klasických českých televizních stanicích jediným pořadem, který každý týden hráčům přináší informace z v našich končinách dosud stále opomíjeného videoherního průmyslu. Přináší tak alespoň určitou alternativu vůči internetu, kde hráči naleznou daleko více kvalitního videoobsahu.

AZ kvíz – stálice televizních soutěží

Tradiční soutěžní pořad pravidelně běží v České televizi už od roku 1997. Vzniká v brněnských studiích pod vedením režiséra Ladislava Cmírala, který převzal kormidlo po Eugenu Sokolovském mladším. Ten je společně s Jiřím Stejskalem duchovním otcem soutěže. AZ-kvíz má od začátku neměnný koncept, jenž prověřuje zároveň strategickou a vědomostní vybavenost soutěžících. Účastní se ho čtyři hráči, kteří se ve dvojicích utkají v semifinále a vítězové pak ve finále o možnost hry s bankomatem a získání peněžní výhry dosahující maximálně 15 tisíc a případné prémie. O výši výhry rozhoduje pouze štěstí. AZ-kvíz tak sází spíše na skromné ceny, jež neodvádí pozornost diváků od hlavní náplně pořadu. Úkolem soutěžících je spojit políčky své barvy, jež hráč obarví po správném zodpovězení otázky, tři stěny trojúhelníku, který je rozdělen na hrací pole. Každé políčko skrývá jinou otázku, soutěžícímu je napovězeno prvními písmeny hledaného slova. Na odpověď má čas několik sekund, hra se díky tomu zbytečně nezdržuje a stále udržuje pozornost publika. Vše se naklonec vejde do 22 minut stopáže.

V moderování se od vzniku hry střídají Eva Machourková a Aleš Zbořil. Svou roli zvládají velmi dobře, jejich vstupy jsou mimo moderování a pokládání otázek krátké. Nikterak neodvádí pozornost od samotného herního konceptu. K soutěžícím se chovají mile a přispívají k pohodovému dojmu z celého pořadu. Ten umocňuje i na pohled příjemné studio, které v moderním designu nabízí při základním pohledu na hráče kombinaci světle modré a růžové barvy. Mezi dva soutěžící je pak digitálně zasazeno graficky jednoduché a přehledné herní pole.

Osobní rozměr pořadu dodává krátký rozhovor s hráči před prvním kolem. Moderátoři se obvykle ptají na jejich povolání, bydliště a koníčky. I díky výběru rozličným soutěžících všech věkových kategorií a společenských skupin (pořad může tentýž hráč v případě úspěchu navštívit až pětkrát) má AZ kvíz svou popularitu a stálé publikum. Jeho základním kamenem je na pochopení velmi jednoduchý herní systém, který ale nabízí spoustu možností a zajímavé situace. Pořad uvedený podtitulem Soutěž pro každého výběrem otázek skutečně cílí na velmi široké publikum. Otázky se dotýkají snad všech témat lidské společnosti. Nejsou příliš odborné, pořad si tak může oblíbit zvídavý teenager stejně jako obyčejná dojička krav v zapadlé vesničce, která si ráda každý den po práci porovná své znalosti s člověkem na obrazovce. Komunitu kolem pořadu dále tvůrci posilují zveřejňováním sms soutěží o drobné knižní ceny, propracovanou internetovou prezentací a stolní hrou, kterou lze zakoupit v obchodech ČT. Díky popularitě a nízkým nákladům vysílání můžeme očekávat, že AZ kvíz bude svým divákům přinášet nenáročnou zábavu ještě mnoho let.

Také na něj rádi koukáte? :-)

Zážitky z Ameriky

Spolužačka Vlaďka se o prázdninách vydala za velkou louži a rozhodla se se svými radostmi i starostmi podělit prostřednictvím blogu. Jelinkovic zapisnicek plný netradičních zážitků z USA najdete na adrese http://jelinek.bloguje.cz. Oddechové čtení plné papoušků, památek a postřehů z amerického života je jako stvořené pro relaxaci při dlouhých letních večerech a já ho mohu s klidným srdcem doporučit.

U mě dobrý – pohodová letní komedie

Návrat k retrokomedii se Janu Hřebejkovi vcelku vydařil. Snímek nazvaný podle nezapomenutelné hlášky jednoho z hlavních hrdinů „U mě dobrý“ si na nic nehraje a baví. A to je pro povedenou komedii nejdůležitější.

Děj je zasazen do divokých devadesátých let minulého století, do doby prvních krůčků naší čerstvě vybojované demokracie. Hřebejk tak opustil rozporuplně přijaté snímky ze současnosti (Kráska v nesnázích, Medvídek) a vrhl se zpět do minulosti. Znovu navázal na spolupráci se spisovatelem Petrem Šabachem a scenáristou Petrem Jarchovským a k trojici snímků ze socialismu (Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo) přidal kousek z raného kapitalismu.

Film se točí kolem partičky úplně obyčejných kamarádů scházejících se v jedné zapadlé krčmě kdesi v zahrádkářské kolonii v pražské Libni. Hřebejk zpočátku průběžně v jednotlivých střípcích popisuje životní osudy jednotlivých postav. Ty přes velkou známost protagonistů mají možná až překvapivě co říct. Bohužel některé dostanou zbytečně málo prostoru a jejich role je nastíněna jen v kraťoučkých epizodách.

V hospůdce točí pivo rebel z minulého režimu Jiří Schmitzer. Do kůže oděný bývalý vězeň poslouchající legendární plastiky bydlí na hausbótu společně se synem – rebelem – a jeho přítelkyní, která si libuje v ranních koupelích v rouše Evině (Mario Kubaš a Magdalena Zelenková). Nakonec se ani on neudrží a vykutáleného synátora podpoří v boji proti modernímu zlu – nadnárodní síti fastfoodů McDonald’s. „My jsme měli jako nepřítele komunisty, a co mají oni? Mletý maso,“ dodá k tomu bigbíťák. Ženský element zastupuje jeho partnerka Lenka Vlasáková. Když do zapadlé hospůdky vstoupí jako prodavačka kosmetiky a pánům nabídne úžasnou pastu na zuby nebo ještě lepší šampon, mile překvapí a ve své roli potěší. Obzvlášť když se později promění v prostitutku.

Z dalších charismatických postaviček vyniká nepoučitelný alkoholik a zlodějíček Vladimír Javorský. Naopak v desetníčkovém mariáši si nejvíce libuje nesmělý prosťáček Miroslav Vladyka. Jeho grimasy a gesta mu snad každý uvěří. Sympatie publika si navíc získá, když si přivydělává na svatbách jako falešný kominík. Následně ho všichni musí politovat, protože takto těžce vydělané peníze, jež chtěl utratit za první dovolenou u moře se svou milou, hloupě ztratí při hraní skořápek v jedné pražské tržnici. Poté přichází na pomoc vysloužilý kouzelník Bolek Polívka. Ten bryskně vymyslí bláznivý plán, jak získat peníze zpět a svého důvěřivého kamaráda z nepříjemné životní situace zachránit.

Pohodovou letní atmosféru navozenou i díky příjemné hudbě a vynikající práci kamery tak střídá akčnější zápletka – spiklenecká skořápková akce libeňských parťáků, do níž se svým dílem zapojí celá skupinka štamgastů. Z obyčejné partičky se rázem stává partička neobyčejná. Hlavní roli v ní představuje hochštapler Bolek Polívka. V převleku za bohatého milovníka starožitností se zdánlivě vydá trochu provětrat svou naditou peněženku. Následující část ve stylu slavného Podrazu je ještě lepší než úvodní. Rozhodně se budete velmi těšit, jak celá akce dopadne. Překvapí i některé neočekávané zvraty a kouzelnické umění Polívky. Ten dokáže zapálit i obyčejnou vodu a žertovat ve velmi vypjatých chvílích.

Na některých divácích bohužel bude znát zklamání z toho, že autor tentokrát nedokázal natočit plynulý a ucelený snímek. Někdo by něco ubral, jiný zase přidal. Místo toho nám Hřebejk, který si na konci snímku bohužel neodpustí ani obligátní zamávání, vlastně představil dva mini filmy v jednom, z nichž u každého ještě něco málo k superlativům chybí. Škoda. Přesto se U mě dobrý rozhodně zařadí k našim nejlepším filmům tohoto roku. Dovede totiž pobavit a nejednou vykouzlit úsměv na tvářích diváka. Dobrý je ve školní hantýrce za tří. Já však uděluji krásnou dvojku.

Hodnocení: 75 %

Hrají: Bolek Polívka, Jiří Schmitzer, Petr Forman, Miroslav Vladyka, Josef Somr, Lenka Vlasáková, Adam Mišík, Vladimír Javorský, Mario Kubaš, Simona Babčáková, Boris Hybner

Režie: Jan Hřebejk
Scénář : Petr Jarchovský
Kamera : Jan Malíř
Střih : Vladimír Barák
Zvuk : Michal Holubec
Hudba : Norbi Kovacs
Výprava : Milan Býček
Kostýmy : Katarína Bieliková

TV Nova chystá zpravodajský portál tn.cz

Televize Nova v nejbližší době plánuje spustit nový zpravodajský portál na adrese tn.cz, která je inspirovaná úspěšnými Televizními novinami. Podle počítadla a upoutávek, jež se na webu již nachází, stránky odstartují 5. května v 19:40.

Nova má na internetovém poli velké ambice. „Do roka chceme být mezi třemi nejnavštěvovanějšími portály,“ řekl Petr Dvořák, generální ředitel TV Nova. Web bude zpočátku koncipovaný jako čistě zpravodajský, avšak později přibudou i zábavní služby. "Rozhodně to ale nebude pouze převzaté internetové vysílání zpravodajského kanálu. Budeme mít vlastní rubriky, samostatné zprávy, které mohou anoncovat i to, co bude večer v Televizních novinách," dodal Dvořák.

Sílu portálu vidí hlavně v propojení internetu a televize. "Myslím, že internet a televize nejsou odlišné typy médií a že se dokážou vhodně doplňovat." Rád by také vytvořil komunity kolem nováckých televizních pořadů: "Nemusí být věnované jen konkrétnímu jednomu programu. Jestliže vysíláme X-Factor, komunita může být o hudbě jako takové. Jestliže máme Rady ptáka Loskutáka, komunita se může věnovat nejen receptům, které Dalibor Gondík zrovna říká na obrazovce, ale zaměřit se na hobby a kutilství obecně.“

Naše nejúspěšnější komerční televize pro web najala téměř osmdesát lidí, přičemž sahala i do týmů největších konkurentů. Těmi je hlavně skupina Seznam.cz, které patří první pozice na českém internetu, následují nedávno spojené portály Centrum.cz a Atlas.cz a iDnes. Nova již server podporuje televizní kampaní a láká tak potencionální uživatele.

Myslíte, že se svým projektem uspěje?

Miloš Urban - Sedmikostelí

V pořadí druhý román Miloše Urbana nás zavádí do pražského Nového města konce dvacátého století, kde autor umně navozuje velmi ponurou atmosféru detektivního příběhu plného neobvyklých vražd, jež postupně tvoří mozaiku a míří k nečekanému vyvrcholení. Pražský Karlov a jeho kostely poskytují skutečně pestré pozadí temnému vyprávění.

Ústředním motivem je příběh nedostudovaného historika Květoslava Švacha – jedince, který se před nepříznivou současností snaží unikat do všedních dnů středověku. Vykořeněný hrdina hledající uplatnění u policie se připlete k několika vraždám. Mordy jsou výjimečné hlavně svou bizarností a krutým provedením. Oběť zalitá betonem, které následně automobil urazí hlavu, snad vypovídá za vše. Autor vše popisuje svým osobitým stylem, kdy dovede až nádherným jazykem plným personifikací a slov, jež pohladí, velmi čtivě popsat všechny surovosti a zároveň navodit hororovou atmosféru. Hrůzostrašné scény navíc bývají doplněny povedenými ilustracemi, jež jen podnítí čtenářovu bujnou představivost.

Také další postavy jsou silné. Nápadité osůbky často vzbudí úsměv, ale i politování. Policista Olejář, jemuž teče z uší hnis značící jeho černé svědomí, stejně jako podivuhodný šlechtic snažící se obnovit zašlou slávu pražských kostelů zanechávají silný dojem. Podobně působí též tajemná Rozeta – sličná dívka od níž nikdo neví, co očekávat. Tu vyhlíží jako erotický symbol, jindy zase odpuzuje. Autor skutečně vymyslel několik velezajímavých charakterů, jejichž osudy k vyprávění velmi přitahují.

Dějem se často prolínají vsuvky zkoumající architektonické styly, Urban kritizuje současnost a její zásahy do volného plynutí dějin. „Gotický román z Prahy“ je doslova odsouzením moderní uspěchané doby, jež víc problémů dělá, než řeší. Jinak svižný tok děje je mnohokrát nečekaně narušen sny a vizemi, v nichž se méně pozorný čtenář může ztrácet a zaměňovat je s realitou. Byla by ale škoda, pokud by se ztratil úplně. Přišel by totiž o napínavý román, jenž dokazuje, že i současní čeští autoři nám mají mnoho co říci.