Na přelomu loňského června a července jsem zveřejnil dotazník, jehož cílem bylo pro mou diplomovou práci zjistit, jak nové trendy v monetizaci herního průmyslu působí na české PC hráče. Díky pomoci serverů Hrej.cz a Games.cz dotazník vyplnilo přes 1000 hráčů. Převážně se jednalo o pařany, kteří hraním tráví hodně času, nebo by alespoň chtěli a nemají ho.
Práci nazvanou Nové trendy v oblasti monetizace počítačových her jsem v září úspěšně obhájil a stal se magistrem nových médií. Dílo čítající i s přílohami přes 100 stran lze vyhledat v Repozitáři závěrečných prací Univerzity Karlovy.
Výzkum týkající se zejména crowdfundingu, free-to-play modelu, prodeje her pomocí balíčků „zaplať, kolik chceš“ a slevových akcích na Steamu a jiných digitálních distribučních službách, zaujal organizátory konference New Media Inspiration 2017, kteří mě v polovině letošního února pozvali na půdu Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy. V místech, jež velmi dobře znám, jsem dostal 20 minut na rekapitulaci celé práce.
Výsledky diplomky jsem shrnul v následující prezentaci, která snad poslouží i bez doprovodného komentáře. Zajímat bude zejména hardcore pařany na PC, ale i ostatní hráče, kteří si nenechají ujít nové trendy v tomto skvělém odvětví.
Zobrazují se příspěvky se štítkemosobní. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemosobní. Zobrazit všechny příspěvky
středa 8. března 2017
úterý 29. prosince 2009
Kocour Mikeš
Když ho přivedli, byla to vlastně taková malá černá kulička, co se sotva držela na nožičkách. Jedna přední, druhá přední, třetí zadní, čtvrtá zadní. K tomu ještě ocásek, pusa, nos, dvě malá očka a fousky. Vesele si poskakoval po gauči, hladit se ale nenechal. Byl ještě ostýchavý a bál se. Aby ne, takové roztomilé kočičí miminko. Dlouhé angorské chlupy měl černé jak uhel, žluté oči mu mezi nimi krásné svítily. Stačilo je zachytit na fotoaparát nebo na ně v noci posvítit a jejich lesk ještě vynikl.
Dostali jsme ho jako kocoura od Mikešů, proto dostal taky jméno Mikeš. Už za pár dní se z malého koťátka stával pravý kočičí princ. Nechal se hladit, drbat za ouškem, na bradičce i na čelíčku. A moc rád papal. Nejraději si smlsnul na rybičce, to se vždy olizoval až za ušima a vesele si mňoukal. Chutnalo mu, hlad měl skoro pořád. Asi po rodičích, ti se totiž na statku na venkově vůbec neměli špatně. Mikeš si žádal pozornost i u stolu, kde naše rodina obědvala. Znovu mňoukal, lísal se k mé noze a chtěl nějakou tu dobrůtku. Tu mu přistál kus uzeninky, jindy zase tavený sýr. Mikešek ale nepohrdl ani sladkostmi, nejraději měl domácí bábovku. Ta mu tak šmakovala! K pití si náš kocourek nejraději dopřával vodu z mističky. Mlíčko jako jiným kočičkám mu moc nechutnalo. Občas si ho ale stejně dal. To mu pak stékalo po bradičce a na černých chlupech bylo hodně vidět.
Poprvé venku
Po pár měsících šel Mikešek poprvé ven. Musel zdolat kupu schodů, ale už byl větší a zvládl to. Sice s pomocí celé rodiny, ale zvládl. A už byl venku! V trávě na zahrádce před domem se mu tuze líbilo. Travičku okusoval jako správná kočka, tráva v bříšku totiž zvířátkům dělá dobře. Lidem ale ne. Po procházce v trávníku náš kocourek uviděl stromek a mohl vyzkoušet své drápky. Hned zjistil, na co je doopravdy má, že s nimi jen nemusí škrábat svého páníčka. Pevně se drápky zachytil kůry stromu a šplhal si to vzhůru. Vylezl k první větvi a chtěl zase dolů. Jenže ouha! Dolů to tak snadno nešlo. Mikešek se zpátky bál, a tak jsme mu museli pomoci. Tak neslavně skončila jeho první velká cesta ven.
Později už chodil před dům sám. Věděl totiž, že doma čůrat nesmí. Pak vždycky přede dveřmi mňoukal, abychom mu otevřeli a on mohl ven, kde měl svůj kočičí záchod v záhoncích. Jak rostl, tak se stále raději toulal. Vždycky se ale vrátil zpátky do tepla domova. Když se párkrát zapomněl, stačilo vyjít na zahrádku a volat: „Mikeši!“, poslušně se po chvíli ze tmy zjevil a už se zase spokojeně lísal k mé nožce.
Myšky, ty já rád
Psi nemají rádi kočky, kočky zase nemají rády myši. To ví každý. Ne vždy to ale úplně platí. Mikeš se totiž psů nebál. Když k nám nějaký zabloudil, kočičí strážce našeho domu naježil své dlouhé chlupy a zastrašil ho. Pes pak utíkal, co mu nohy stačily. Náš kocourek byl i šikovný hospodář a pomáhal celé rodině. Každou chvíli přinesl ulovenou myšku. S kořistí se rád přišel pochlubit. Hlodavce přinesl v zubech až domů před dveře. Pak ho položil, mňoukal a museli jsme ho pohladit, jinak by nepřestal. Tak jsi hodný, Mikešku! Kocourek se nejvíce těšil na zimu, kdy jsme dávali před okno krmítko, kam se slétaly sýkorky a další ptáčci. To se Mikeškovi líbilo nejvíce. Zpoza okna je pozoroval a strašil. Bu bu bu, šáhnu na vás svými drápky. Sýkorky byly ale chytré a věděly, že Mikešek na ně nemůže. A tak klidně papaly připravená slunečnicová semínka.
Jak nás Mikeš převezl
Nejvíce nás kocourek překvapil, když měl krásný rok a půl. Z ničeho nic začal tloustnout. Jedl hodně, tak jsme si z toho nic nedělali. Mikešek ale tloustnul stále víc a víc, až to bylo podezřelé. A pak nám to došlo. Mikeš je vlastně kočička a čeká koťátka! To nám zase jednou Mikešovi něco zatajili. Brzy se tak kocour Mikeš stal kočičkou a rovnou hrdou maminkou. Koťátka byla krásná, jedno černé, druhé mourovaté, třetí taky černé. Pro takové fešáky nebyl problém najít nové páníčky. Koťátka tak dnes dělají svým rodinám stejnou radost jako Mikeš té naší.
Dostali jsme ho jako kocoura od Mikešů, proto dostal taky jméno Mikeš. Už za pár dní se z malého koťátka stával pravý kočičí princ. Nechal se hladit, drbat za ouškem, na bradičce i na čelíčku. A moc rád papal. Nejraději si smlsnul na rybičce, to se vždy olizoval až za ušima a vesele si mňoukal. Chutnalo mu, hlad měl skoro pořád. Asi po rodičích, ti se totiž na statku na venkově vůbec neměli špatně. Mikeš si žádal pozornost i u stolu, kde naše rodina obědvala. Znovu mňoukal, lísal se k mé noze a chtěl nějakou tu dobrůtku. Tu mu přistál kus uzeninky, jindy zase tavený sýr. Mikešek ale nepohrdl ani sladkostmi, nejraději měl domácí bábovku. Ta mu tak šmakovala! K pití si náš kocourek nejraději dopřával vodu z mističky. Mlíčko jako jiným kočičkám mu moc nechutnalo. Občas si ho ale stejně dal. To mu pak stékalo po bradičce a na černých chlupech bylo hodně vidět.
Poprvé venku
Po pár měsících šel Mikešek poprvé ven. Musel zdolat kupu schodů, ale už byl větší a zvládl to. Sice s pomocí celé rodiny, ale zvládl. A už byl venku! V trávě na zahrádce před domem se mu tuze líbilo. Travičku okusoval jako správná kočka, tráva v bříšku totiž zvířátkům dělá dobře. Lidem ale ne. Po procházce v trávníku náš kocourek uviděl stromek a mohl vyzkoušet své drápky. Hned zjistil, na co je doopravdy má, že s nimi jen nemusí škrábat svého páníčka. Pevně se drápky zachytil kůry stromu a šplhal si to vzhůru. Vylezl k první větvi a chtěl zase dolů. Jenže ouha! Dolů to tak snadno nešlo. Mikešek se zpátky bál, a tak jsme mu museli pomoci. Tak neslavně skončila jeho první velká cesta ven.
Později už chodil před dům sám. Věděl totiž, že doma čůrat nesmí. Pak vždycky přede dveřmi mňoukal, abychom mu otevřeli a on mohl ven, kde měl svůj kočičí záchod v záhoncích. Jak rostl, tak se stále raději toulal. Vždycky se ale vrátil zpátky do tepla domova. Když se párkrát zapomněl, stačilo vyjít na zahrádku a volat: „Mikeši!“, poslušně se po chvíli ze tmy zjevil a už se zase spokojeně lísal k mé nožce.
Myšky, ty já rád
Psi nemají rádi kočky, kočky zase nemají rády myši. To ví každý. Ne vždy to ale úplně platí. Mikeš se totiž psů nebál. Když k nám nějaký zabloudil, kočičí strážce našeho domu naježil své dlouhé chlupy a zastrašil ho. Pes pak utíkal, co mu nohy stačily. Náš kocourek byl i šikovný hospodář a pomáhal celé rodině. Každou chvíli přinesl ulovenou myšku. S kořistí se rád přišel pochlubit. Hlodavce přinesl v zubech až domů před dveře. Pak ho položil, mňoukal a museli jsme ho pohladit, jinak by nepřestal. Tak jsi hodný, Mikešku! Kocourek se nejvíce těšil na zimu, kdy jsme dávali před okno krmítko, kam se slétaly sýkorky a další ptáčci. To se Mikeškovi líbilo nejvíce. Zpoza okna je pozoroval a strašil. Bu bu bu, šáhnu na vás svými drápky. Sýkorky byly ale chytré a věděly, že Mikešek na ně nemůže. A tak klidně papaly připravená slunečnicová semínka.
Jak nás Mikeš převezl
Nejvíce nás kocourek překvapil, když měl krásný rok a půl. Z ničeho nic začal tloustnout. Jedl hodně, tak jsme si z toho nic nedělali. Mikešek ale tloustnul stále víc a víc, až to bylo podezřelé. A pak nám to došlo. Mikeš je vlastně kočička a čeká koťátka! To nám zase jednou Mikešovi něco zatajili. Brzy se tak kocour Mikeš stal kočičkou a rovnou hrdou maminkou. Koťátka byla krásná, jedno černé, druhé mourovaté, třetí taky černé. Pro takové fešáky nebyl problém najít nové páníčky. Koťátka tak dnes dělají svým rodinám stejnou radost jako Mikeš té naší.
pondělí 11. srpna 2008
To pravé osvěžení
Při současném letním počasí rád zavzpomínám na pořádnou zimu. Ve svém archivu jsem nalezl video z jednoho zimního běžkařského výletu a zatoužil po sněhu a zaprášené stopě...
úterý 1. července 2008
Diablo 3 – důvod znovu začít pařit?
Komerční hry mě již několik let až na několik krátkých epizodek (třeba Tropico) úspěšně míjejí. Výhledově však vidím dvě zajímavá RPGčka, která by mě mohla z pařanské letargie
probudit.
Prvním z nich je Fallout 3. U jeho předchozích dílů, jež vyšly jako příloha Levelu, jsem strávil skutečně moře času a dodnes na ně vzpomínám. Brahmini, procházky po rozlehlém postapokalyptickém světě, úžasný výběr zbraní, spousta postav a nezapomenutelný černý humor – to bylo to, co se mi na prvních „falloutech“ líbilo nejvíce. Rozsáhlé preview třetího dílu, který by na slávu svých předchůdců mohl navázat, čtěte třeba na Bonuswebu.
Podobně na mě působí i před několika dny ohlášené pokračování legendární série Diablo. Jedničku jsem dohrál jen jednou, teprve dvojka mě totálně okouzlila. Třetí díl vypadá podle videí dokonale. Koukněte na ně v preview opět na Bonuswebu nebo na Doupěti
Vrátí se opět zlaté herní časy? :-)
probudit.
Prvním z nich je Fallout 3. U jeho předchozích dílů, jež vyšly jako příloha Levelu, jsem strávil skutečně moře času a dodnes na ně vzpomínám. Brahmini, procházky po rozlehlém postapokalyptickém světě, úžasný výběr zbraní, spousta postav a nezapomenutelný černý humor – to bylo to, co se mi na prvních „falloutech“ líbilo nejvíce. Rozsáhlé preview třetího dílu, který by na slávu svých předchůdců mohl navázat, čtěte třeba na Bonuswebu.
Podobně na mě působí i před několika dny ohlášené pokračování legendární série Diablo. Jedničku jsem dohrál jen jednou, teprve dvojka mě totálně okouzlila. Třetí díl vypadá podle videí dokonale. Koukněte na ně v preview opět na Bonuswebu nebo na Doupěti
Vrátí se opět zlaté herní časy? :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)