Honor 6 Plus - dvě čočky jsou více než jedna!

Zhruba před půl rokem jsem si mohl vyzkoušet smartphone Honor 6. Nová značka čínské firmy Huawei nabídla kvalitní telefon pro náročné za přijatelnou cenu. Nyní na český trh přišla jeho vylepšená verze Plus. Ta láká především na dvojitý foťák, větší displej, větší baterii a podporu dual sim.

Hezká krabice, hezký telefon

Dvě čočky vás sledují

Foťte jako o závod >
Nejvíce zaujmou dva fotoaparáty. Ne, v případě Honor 6 Plus skutečně nejde o dvojitý fotoaparát ve smyslu předního a zadního. Plusko totiž má nejen kvalitní přední fotoaparát pro selfie, ale i dvě čočky v zadní části telefonu, které nejsou určeny pro focení 3D snímků. K čemu tedy jsou dvě čočky s rozlišením 8 Mpx dobré? Dokáží spolupracovat! Systém softwarově poskládá snímek s rozlišením až 13 Mpx, přičemž rychlost ostření dosahuje pouhé desetiny sekundy.

V praxi lze nejlépe využít různé hloubky ostrosti (zaostření na objekt s rozmazaným pozadím) a zkoušet přeostření již vyfoceného obrázku z popředí na pozadí a naopak. Vše nefunguje úplně bezchybně, s ostřením se ale přesto dají dělat pěkné věci, což dokládají i moje obrázky na Instagramu nebo kdesi kolem.

Další plusem vylepšeného fotoaparátu je možnost fotit ve tmě. Sám v noci fotím minimálně, jistě se ale najdou tací, kteří super noční režim pořádně využijí. Při použití tohoto režimu je vhodné umístit telefon do stativu, protože pořízení snímku může v závislosti na tmě trvat až 30 vteřin. Telefon při nich postupně upravuje snímek tak, aby odstranil co nejvíce šumu, zároveň má vše zůstat věrné realitě. To funguje velmi dobře, a tak se i z úplné tmy dají získat použitelné fotky. Dvě čočky jsou zajímavou inovací a fotoaparát Honoru 6 Plus tak patří k tomu nejlepšímu, s čím se dá mezi smartphony pracovat.

Trumfem by měl být rovněž větší displej, který oproti svému předchůdci narostl o půl palce. V tomto případě jde především o preference potencionálních zákazníků, osobně mi 5 palců plně postačuje. 5,5 palcovému IPS displeji se ale nedá upřít skvělé zobrazení barev a vynikající pozorovací úhly. Také designově je telefon stále velmi atraktivní.

Bezpochyby pozitivní zprávou je vyšší kapacita baterie. Kapacita 3600mAh nebývá standardní součástí dnešních chytrých telefonů, dá se tak dostat i na dva dny aktivního používání. V případě delších výletů do divočiny pak určitě oceníte úsporný mód ultra-power, který oseká některé funkce, přitom ovšem prodlouží výdrž telefonu o další hodiny. Je škoda, že ani u tohoto modelu nelze baterii snadno vyjmout a vyměnit.

Čokoládové cremeaux, sladký popcorn a slaný karamel

Uvnitř to šlape >
Stejně jako základní Honor 6 i Plusko staví na vysokém výkonu. Uvnitř těla pracuje osmijádrový procesor, který prý inteligentně vyhodnocuje zatížení a následně vypíná jádra. Tím se snižuje spotřeba a prodlužuje výdrž baterie. S procesorem spolupracují 3 GB RAM, díky čemuž lze spustit spoustu náročných aplikací a přepínat mezi nimi. Při hraní her pomáhá čip Mali-T628 MP4 GPU. Vyhodnocování zatížení a vypínání jader se ověřuje těžko, i náročné hry mi ale běhaly naprosto plynule. Po týdnu používání a instalaci kupy aplikací se mi Android nepodařilo zaseknout, což se třeba o LG G2 dnes už říci nedá.

Co koupit? >
Možným problémem může být absence podpory některých tuzemských pásem LTE (konkrétně 800 a 900 Mhz) a cena, která se v Alze zastavila na 11 600 Kč, což zhruba o 4 tisícovky více, než dnes stojí starší bratříček. Zda jste ochotní za novinku tolik zaplatit, je už na vás. Alternativou jsou pochopitelně konkurenční modely - kupříkladu LG G3, Asus ZenFone 2, Huawei P8 nebo Lumia 930.

V kategorii nejvyšší třídy je momentálně slušný přetlak a ani já bych nevěděl, jaký telefon si pořídit. Honor 6+ je i za 11 600 Kč jedním z adeptů, které se dají doporučit do finálního rozhodovacího kolečka. V něm už ale skutečně záleží především na individuálních potřebách a nárocích konkrétního uživatele. Pokud jste se už rozhodli, klidně napište, jaké důvody vás k vaší volbě vedly.

VÍCE O HONOR 6 PLUS

Jedno místo, dvě fotky - Nový svět v Praze a dům, kde bydlel Karel Kachyňa

Honor 6 - našlapané osmijádro z Číny

V závěru loňského roku se na našem trhu objevila značka Honor s novým high-end telefonem Honor 6 a jeho o trochu slabším bratříčkem 3C. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o smartphony nějaké nové společnosti, jenže tak tomu není. Honor totiž je novým projektem čínského gigantu Huawei, který nyní již bezpochyby zná každý, kdo se o smartphony alespoň trochu zajímá.

Honor 6 v celé své kráse

Máte dost odvahy? >

Značkou Honor se Huawei chce zaměřit na mladší zákazníky, kteří se nebojí zkoušet nové věcí. Tomu odpovídá i slogan For The Brave, tedy pro odvážné. Odvážným chce Honor 6 za skvělou cenu nabídnout především vysoký výkon, rychlé LTE připojení a velkou výdrž baterie. To se daří a šestka je velmi konkurenceschopným modelem.

Vysoký výkon, který stačí na plynulý běh snad všech dnes běžné dostupných her a aplikací, zajišťuje osmijádrový procesor Huawei Kirin 920 s taktem 1,7 GHz a 3 GB RAM. O grafickou stránku se pak stará GPU ARM Mali-T628 MP4.

Během více než týdenního testování jsem nezaznamenal žádné sekání a i náročné hry jako třeba osmý Asphalt nebo Dead Trigger 2 běžely na jedničku v nejvyšší grafické kvalitě. K dobrému dojmu z výkonu i grafiky přispěl také kvalitní displej pěti palcový displej JDI Incell s rozlišením FHD 1920 x 1080 se skvělými pozorovacími úhly a nádhernou rozmanitostí barev.

Vnitřní paměť se zastavila na hodnotě 16 GB (po spuštění k dispozici zhruba 11,5 GB), v prodeji ovšem je i varianta s dvojnásobnou pamětí. Díky kartám microSDXC lze místo na telefonu rozšířit až do velikosti 128 GB, což je nesporná výhoda třeba oproti LG G2, který nyní používám.

Emotion nabízí různé zlepšováky

Odladěná nadstavba Androidu >

Honor běží na operačním systému Android ve verzi 4.4 KitKat. Avšak Honor stejně jako Huawei P7 využívá nadstavbu Androidu Emotion 2.3, která je oproti androidímu standardu už na první pohled docela rozdílná a má různé zajímavé funkce - třeba přeměnění menu na dlaždice připomínající Windows Phone nebo speciální notifikační menu. Uvidíme pak, co přinese verze 3.0, která by měla být uvolněna někdy v lednu.

Honor v reklamách láká na velkou výdrž baterie a s ní související super úsporný mód. Funkce SmartPower 2.0 optimalizuje hardware a software pro úsporu energie. Spolu s baterií s obří kapacitou 3100 mAh šestka prý dokáže pracovat až 2,7 dne při běžném používání a 1,2 dne při těžkém zápřahu. Ve srovnání s LG G2 tak tento telefon vydrží o pár hodin více, což se ve výsledku hodí jen v mimořádných situacích - ve chvíli, kdy telefon nabíjím každou noc před cestou do práce, abych v klidu vydržel celý den, nepoznám rozdíl. Pro cesty mimo domov je ale každá hodina životaschopné baterie dobrá.

Designově působí Honor 6 velmi atraktivně, bohužel ale po prvním pohledu pozorné oko najde zásadní vadu na kráse, jíž jsou laciné plastové boky. Hliník by ve výsledku nebyl o tolik dražší a jinak čistý vizuální dojem připomínající iPhone 5 by mnohem vylepšil. Skleněná zadní stěna telefonu je pak náchylná na poškrábání, takže je taktičtější zvolit bílou verzi.

Vedle různých aplikací používám mobil nejčastěji jako fotoaparát. Honor 6 nabízí 13 Mpx zadní a 5 Mpx přední kameru, která na selfie s klidem postačí. Zadní foťák využívá automatické ostření a dvojici přisvětlovacích diod, bohužel ani tak jsem s kvalitou snímků nebyl úplně spokojen, a to hlavně za horších světelných podmínek, což můžete posoudit někde kolem. Za normální situace ale s fotkami určitě ostudu neuděláte.

Honor fotí i na úsměv - zuby musí být vidět :-)

Na lahodné Pho z tržnice na Pankráci se na blízko podařilo velmi dobře zaostřit

Najdete anděla?

Noční fotky z Nuslí

Top mobil za parádní cenu >

Přes několik nedostatků Honor 6 nesporně je povedený smartphone špičkové kvality. Chlubí se vysokým výkonem, skvělým displejem, odladěným systémem a nadstandardní výdrží baterie. Pouhých 130 gramů vážící čínský fešák naopak postrádá NFC, dual sim a lehce zklame i plastovým zpracováním a foťákem. To vše ale kompenzuje cena, která zůstává pod hranicí 9000 Kč.

Pokud tedy chcete top model a zároveň musíte hledět na stav vaší peněženky, je Honor 6 skvělou volbou, která je ve stejné cenové hladině jako LG G2, Huawei Ascend P7 nebo Xiaomi MI3. Mezi těmito telefony už rozhodují skutečně detaily a preference jednotlivých zákazníků. Utratit ještě více za novinky konkurenčních značek jako Samsung či Sony je dle mě pro většinu uživatelů zbytečné.

SOUTĚŽ 

Chcete Honor 6 vyhrát? Stačí se postavit do virtuální fronty a splnit několik úkolů!

G6 - špičkový mobil pro každého

Společnost Huawei letos na jaře uvedla jak svou novou vlajkovou loď, jíž je zdařilý model Ascend P7, tak dalšího zástupce střední třídy v podobě Huawei Ascend G6. I „géšestka“ svou roli plní skvěle. Vychází přitom ze stejné designové školy jako nejvyšší řada P a připomíná zejména loňský model P6.

Ačkoli na první pohled vypadají oba telefony stejně, jakmile je vezmete do ruky, zjistíte, v čem je G6 slabší – především nemá kovovou konstrukci a je o něco tlustší. I tak ale má pouhých 7,85 milimetrů a díky tomu se drží velmi snadno. Displej v úhlopříčce měří 4,5 palce a disponuje qHD rozlišením 960 × 540 bodů. Kvalita obrazovky odpovídá ceně.


Svižný a odladěný >
Srdcem géšestky je čtyřjádrový procesor Snapdragon MSM8926 od Qualcommu s taktem 1,2 Ghz, čemuž sekunduje 1 GB paměti RAM. Vnitřní paměť se zastavila na hodnotě 8 GB (pro aplikace jsou použitelné zhruba 2 GB), díky podpoře microSD ale může narůst o dalších až 32 GB. Jako grafický chip slouží akcelerátor Adreno 305, jenž ve známém benchmark testu AnTuTu spolu s dalšími částmi telefonu dosahuje na slušnou hodnotu přes 17 tisíc bodů.

G6 běží na systému Android 4.3 Jelly Bean, a to s uživatelskou nadstavbou Emotion UI 2.0 Lite, která umožňuje změnit tradiční vzhled Androidu třeba na jednoduchý dlaždicový systém ne nepodobný konkurenčnímu Windows Phone. Tvůrci se snažili zapracovat i na šetřícím módu baterie, v praxi ale 2000 mAh nevydrží více než den aktivního používání. Při focení nebo hraní baterka mizí skutečně nepříjemnou rychlostí.

FTL si na Androidu nezahraju :-(

Běžné používání systému naštěstí baterii tolik nežere, prostředí je totiž odladěné na jedničku, a tak telefon běhá svižně a neseká se. Výkon při stáhnutí detailů stačí i na hraní nejnáročnějších her, osobně ale pro graficky náročné 3D hry preferuji spíše větší obrazovky. Vzhledem ke čtyři a půl palcové velikosti displeje je tento model vhodný spíše pro různé logické či strategické hry, které zařízení v pohodě zvládne.

Huawei sází na foťák >
Stejně jako Ascend P7 má i G6 dva výkonné fotoaparáty, které potěší všechny, kdo rádi fotí (nejen) selfie. Zadní strana se chlubí 8Mpx fotoaparátem a za normálních podmínek fotí báječně. Při zhoršených světelných podmínkách už mobil špičky nedosahuje, to je ale vzhledem k ceně pochopitelné.

Naopak nadstandardem nejen v této kategorii je 5,1 Mpx pro přední foťák, což v kombinaci s oknem pro náhled fotek dělá z géšestky vynikající nástroj pro selfie. Pokud je fotíte opravdu rádi, určitě vás nadchne soutěž s Jardou Jágrem, kterou u příležitosti launche nových mobilů spustilo Huawei. I já jsem s pomocí G6 vyfotil pár selfíček a vy se na ně můžete podívat buď ve zmíněné soutěži, nebo někde tady kolem.

Selfie s G6

Vedle vynikajícího foťáku potěší také podpora rychlých datových přenosů LTE, díky nimž mobilní internet třeba v Praze už nepřipomíná časy, kdy jsme se zdlouhavě připojovali pomocí klasického modemu. V této cenové kategorii je podpora LTE zatím spíše neobvyklá, to samé se pak dá říci i o technologii NFC, u níž se situace ale rychle zlepšuje.

Komu sedne nejlépe?
Géšestka se tak může stát ideální vstupenkou do světa LTE i NFC. V cenové hladině pod 6000 Kč, která je snad konkurenčně nejnašlapanější, je velmi zajímavou volbou. Huawei Ascend G6 může zvolit každý, kdo chce chytrý telefon s vysokým výkonem, odladěným systémem, moderními technologiemi, dobrým foťákem a přitom rád ušetří za dílenské zpracování, různé vysoce nadstandardní funkce a zároveň překoná slabší výdrž baterie.

Reklama na P7 focená s G6

Čínský fešák na hraní i selfie

Čínský Huawei se v loňském roce stal třetím světově největším výrobcem chytrých telefonů. Svou pozici průběžně posiluje i v České republice, která je jedním z trhů, kde se v červnu začala prodávat nová vlajková loď této společnosti - Huawei Ascend P7. Mobil propagovaný i Jardou Jágrem jsem mohl otestovat. Mé dojmy jsou vesměs pozitivní.

Krasavec ještě v obalu

Že se vám do rukou nedostává žádné asijské béčko, zjistíte velmi rychle. Takto dobře zpracovaná krabice rozhodně není standardem ani v třídě těch nejlepších zařízení. Designově nádherný je i samotný telefon – jednoduchý hranatý design působí při tloušťce pouhých 6,5 milimetru velmi elegantně a atraktivně.

Při podrobnějším zkoumání zaujmou zejména hliníkové boky a přední i zadní kryt šasi vybavený tvrzeným sklem Gorilla Glass 3. generace. Mobil díky němu prý bez škrábanců vydržel i přihrávání hokejkou na ledě při natáčení spotu s Jardou Jágrem. Hladkost zadní strany má ale i svou nevýhodu, mobil hodně klouže, takže jsem se při držení v jedné ruce obával, že mi spadne.

Uvnitř Huawei Ascend P7 pohání čtyřjádrový procesor HiSilicon Kirin 910 taktovaný na frekvenci 1,8 GHz, který doplňuje 2GB paměť RAM a grafický akcelerátor Mali T450. Porovnávací testy výkonu v AnTuTu telefonu přidělily necelých 25 000 bodů, což znamená, že za naprostou špičkou těch nejvýkonnějších smartphonů zaostává. Při běžném používání odladěného systému s mnoha možnostmi nastavení (Android 4.4.2 KitKat a Huawei Emotion UI 2.3) nebo aplikací ale vše běhá plynule.

Bezproblémové hraní >

Telefon přitom postačuje i pro hraní nejnáročnějších her. Osobně jsem vyzkoušel šťavnatý Bladeslinger, což je 3D akce s vynikající grafikou, která jen vynikne díky jemnému pětipalcovému displeji, jímž se Huawei chlubí. Coby William Glaston se z války vrátíte zpět do městečka Hammer’s Peak, které je jaksi v nepořádku. Obývá jej mnoho mutantů a vy máte zjistit, co jsou zač. Příšery nejsou zrovna přátelské a vy je pochopitelně budete muset zastavit. K tomu můžete používat jak střelbu, tak různé chvaty a speciální pohyby. Vše se na mobilní poměry ovládá velmi pohotově a vypadá skvěle.



Huawei Ascend P7 tak plynule zvládá i ty nejnáročnější tituly, což dokládají také příznivé výsledky při zkoušení Real Racing 3 a Grand Theft Auto: Vice City. Osobně však při hraní na mobilních zařízeních preferuji různé logické kousky, strategie či tyccoony. Přes kvality nového Huaweie je zážitek z náročných 3D her stejně mnohem lepší na velkých displejích a s pořádným ovladačem a neomezenou výdrží (2500mAh lithium polymerové baterie u P7 znamená zhruba den velmi aktivního používání).

Na Huawei jsem z mých oblíbených titulů zkoušel vynikající strategii Galcon Fusion, v níž posíláte své jednotky po planetách a v boji se soupeři je zabíráte, a Anomaly Warzone Earth: Mobile Campaign. Jeden z dílů známé nezávislé strategické PC série je tower defense strategií naruby, proto namísto bránění své základny organizujete jednotky, s nimiž jdete vstříc věžím nepřítele. Hra nabízí nejen skvělou hratelnost, ale opět i vynikající grafiku. Pro hráče tak P7 je lákavou alternativou ke konkurenčním top modelům, byť po stránce maximálního výkonu zaostává, což se může projevit hlavně u teprve chystaných titulů

Cena, design a selfie >

Na konkurenci Číňané zatlačili především atraktivním designem a cenou, která nepřesahuje 10 tisíc korun. Další velkou přednost vlajkového modelu Huawei vidím ve fotoaparátu. Přední snímač, který má u konkurence obvykle rozlišení maximálně několika megapixelů, dostal celých osm megapixelů! Umí i auto-portrétní širokoúhlý záběr, takže dnes nic lepšího pro populární selfie a groufie (group selfie) neseženete.

Můžete přidávat spoustu efektů

Hlavní foťák má rozlišení 13 megapixelů, automatické ostření, LED blesk a funkci bleskového spouštění. S foťákem se pojí i řada funkcí, největší úspěch při mém zkoušení sklidilo focení na povel, jímž je úsměv. Díky tomu se na všech fotkách vyfocených s touto funkcí zaručeně budete smát. Bez úsměvu vás totiž Huawei nevyfotí.

Přes svou cenu, foťák a atraktivní design to však Huawei nebude mít jednoduché, může se totiž srovnávat se staršími top modely, jako je například LG G2, které po zlevnění dosáhly na stejnou cenu. Rozhodování pro konkrétní model v této kategorii není jednoduché, hrát roli budou především detaily a osobní pocit, jaký má zákazník z dané značky. Právě ten dříve nebyl u Huawei nejlepší, časy se ale mění.

Agent Jarda >

Stále se zlepšující renomé Huawei má ještě posílit povedená reklamní kampaň, která u nás doprovází uvedení modelu na trh. Huawei spolupracuje s legendárním Jaromírem Jágrem. V soutěži na microsite agentjarda.cz mají uživatelé nahrávat fotky vycházející z úkolů od hokejisty s číslem 68 a jiných osobností. Vyhrát můžete jak mobilní telefony, tak různé jiné technologické doplňky či podepsaný dres JJ.

Všechny cesty se topí v nevyrovnanosti

Píše se rok 1882. Divoký západ je místem, kde na vás nebezpečí číhá na každém rohu. Na cestě za zlatem můžete narazit na nebezpečné bandity, v hospodě se zase každou chvíli semele třeskutá rvačka a když už laškujete se sympatickou kovbojkou v přírodě, zasyčí poblíž jedovatý chřestýš. V Arizoně prostě Všechny cesty vedou do hrobu.

Pasáčkovi ovcí Albertovi (Seth MacFarlane) se v tomto prostředí nelíbí a jediné, co ho v neklidné oblasti drží, je jeho krásná přítelkyně (Amanda Seyfried). Tu mu však jednoho dne přebere bohatý majitel knírárny Foy (Neil Patrick Harris). Nesmělý a zároveň výřečný Albert propadá zoufalství a snaží se svou milou získat zpátky.

Jedinou Albertovou nadějí, jak bejvalku vybojovat zpět, je ostrá pistolnice Anna (Charlize Theron), která se v městečku zjeví v tu pravou chvíli, aby mu do žil vlila alespoň trochu potřebného sebevědomí. Albert dokonce svého soka vyzve na střelecký souboj – jenže věc má zásadní háček, Albert netrefí snad ani slona. Všechno se ještě víc zkomplikuje ve chvíli, kdy hlavní hrdina zjistí, že Anna je manželkou obávaného bandity Clinche (Liam Neeson), jehož parta terorizuje okolí.

Děj je roztažený téměř do dvou hodin, a tak zbyla spousta času na řadu výplňových událostí, jako je třeba příjezd pouti, návštěva indiánů nebo hospodská tancovačka. Světlé momenty a dobré a občas nekorektní vtipy (střílení černoušků na střelnici, silně věřící prostitutka, Albertovi blázniví rodiče...) se bohužel střídají s nudnými chvílemi nebo nepovedenými gagy, které jsou tu a tam dokonce odpuzující.

Buranský a fekální humor s hektolitry moči a klobouky plnými hoven mi neseděl nikdy a myslím, že se jej dostatečně nabažili i fanoušci různých střelených teenagerských komedií, na něž tvůrci do velké míry cílí. Rozhodně jej pak neocení milovníci westernů, kteří by na Všechny cesty vedou do hrobu mohli zajít z nostalgie po tomto dnes pohříchu opomíjeném žánru.

Seth MacFarlane, jenž je známý díky seriálu Family Guy nebo úspěšnému Méďovi, má na víc. A to jak z herecké stránky, tak z té produkční. Jeho postava mouly v plejádě známých jmen baví snad nejméně, zastiňuje ji jak daleko zábavnější Barney z HIMYM coby jeho rival, tak Charlize Theron jako sličná pistolnice. Seth MacFarlane by nad sebou potřeboval pevnou ruku i v případě produkce – některé části by určitě bylo lepší vystříhat. Nelze mu však upřít zručnost při práci s westernovým prostředím, které podporuje dobrá kamera, a skvělé nastolení správné atmosféry.

Všechny cesty vedou do hrobu tak jsou silně nevyrovnaným filmem, který přinese nejen úsměvy a smích, ale i zívání a pocity trapnosti. Škoda.

LG G2 fotí i točí skvěle

Jednou z největších předností smartphonu LG G2, který jsem nedávno recenzoval, je jeho fotoaparát. Fotí i točí skvěle, a tak si zaslouží pečlivě přiblížit, co všechno umí a jaké funkce má.

Vysoké rozlišení
Přední foťák nabízí rozlišení 2,1Mpix, což je na selfie rozhodně dostačující, zadní pak celých 13Mpix. Fotoaparát je na zadní straně umístěn nad tlačítky pro regulování hlasitosti a zapínání či vypínání telefonu. Než jsem si zvykl na neobvyklé umístění těchto tlačítek, tak jsem čočku několikrát zapatlal, po několika týdnech používání už to ale není problém. Zadní tlačítka v případě fotoaparátu mi tak nyní především šetří čas – přidržením spodního tlačítka se totiž ihned spustí fotoaparát, což je praktické, když vytáhnete mobil z kapsy a chcete rychle fotit. V tomto pomáhá rovněž bleskový systém, díky němuž focení naskočí hned.

Vedle vysokého rozlišení je fotoaparát vybaven optickou stabilizaci obrazu (OIS), která zajišťuje menší roztřesenost videí a vyšší ostrost fotografií i za zhoršených světelných podmínek. Světelné podmínky vylepšuje také přisvětlovací dioda se slušným výkonem.

Foťák mě velmi příjemně překvapil, nejlépe ale bude, když se sami podíváte na některé vyfocené snímky nebo začnete sledovat můj Instagram. Nejsem nikterak zkušený fotograf, spíše amatér, který rád občas vyfotí nějakou tu hezkou momentku. To je bezpochyby na fotkách znát, i tak se ale některé snímky celkem povedly. Vše jsem fotil v normálním režimu, fotoaparát přitom nabízí celkem dvanáct různých režimů vhodných pro specifické situace.

Točení HD videí
Vyzkoušel jsem rovněž natáčení videa ve vysokém rozlišení. Při něm lze zapnout funkce, jako je v praxi spíše nepoužitelný Audio Zoom (zaměření se na specifický zdroj zvuku), Tracking Zoom (přiblížení a zvýraznění vybraného předmětu) nebo Dual Recording/Dual Camera, kdy se k záznamu současně používá kromě hlavní i přední kamera, takže natočíte jak sebe, tak někoho nebo něco dalšího.

Z těchto novátorských funkcí se mi nejvíce líbil Tracking Zoom, tedy přiblížení při sledování, které si můžete prohlédnout i na přiloženém videu. Je to příjemná blbinka, která lze použít ve chvílích, kdy se chcete ve videu zaměřit na nějakou konkrétní část. Třeba na tančící lidi :-)

LG G2 - jihokorejský šampión

Mobilní divizi jihokorejské společnosti LG se v poslední době daří, o čemž svědčí stoupající prodeje jejích smartphonů. Vlajkovou lodí značky je momentálně model LG G2, který soupeří zejména se Samsungem Galaxy S4 či HTC One. LG chce zaujmout nižší cenou při srovnatelném výkonu a stejné či lepší výbavě.

Když jsem tak dostal příležitost LG G2 otestovat, neváhal jsem. První, co na tomto modelu zaujme, je umístění zamykací klávesy a tlačítek ovládajících hlasitost. Ty totiž nejsou obsaženy klasicky na boku telefonu, nýbrž na zadní straně vedle fotoaparátu. Změna vyžaduje čas, po pár dnech používání jsem s ní už neměl žádný problém, protože ukazováček držím většinou někde poblíž těchto tlačítek.

Knock knock
Za velkou změnu k lepšímu tuto novinku nepovažuji, je ale nesporné, že tlačítka nyní nehyzdí krásné boční linie telefonu. Za daleko zajímavější řešení odemykání displeje pokládám alternativní funkce Knock Knock – stačí dvakrát poklepat kamkoli na obrazovku, a ta se odemkne. Je to snadné, vysoce návykové a já už nechci mobil odemykat jinak.

Když už jsme u displeje, je třeba zmínit jeho velikost - úhlopříčka 5,2 palce a rozměry 65 x 115 milimetrů. Full HD zobrazení je dostačující i pro pohodlné sledování filmů. Dosud jsem vždy volil spíše menší modely, a tak pro mě je nošení takto velkého zařízení v kapse celkem nepříjemné. Nejde o váhu, 143 gramů rozhodně není moc, ale jednoznačně o velikost, která už je občas označována jako phablet. Po pohledu na displej ovšem jsem jistou nepohodlnost schopen velmi rychle překonat. Zobrazování je skutečně skvělé a barvy doslova pastvou pro oči!

Čtyři jádra
LG tradičně využívá systém Android a nejinak je tomu i v případě LG G2. Model standardně jede na Androidu 4.2.2 Jelly Bean (lze updatovat na KitKat) a nadstavbě Optimus UI. I díky čtyřjádrovému procesoru Qualcomm MSM8974 Snapdragon 800, který je taktován na 2,3GHz, a dvougigových ramkách, vše běhá krásně plynule, i když zapnete více náročných aplikací. Potěšeni samozřejmě budou také hráči, kteří si můžou užít nejnáročnější tituly.

Kámenem úrazu pro někoho může být fakt, že nejsou podporovány paměťové karty. Namísto nich se mobil prodává s integrovanou pamětí 32 GB nebo 16 GB, takže si u nižšího modelu budete muset vystačit se zhruba 10 gigabajty volného místa. Pokud data neradi mažete, můžete mít problém. Další drobnější komplikací, na níž jsem narazil, je hladkost zadní strany. Ta neklade téměř žádný odpor, tudíž se při držení jednou rukou vždy bojím, že mi mobil spadne. Výdrž displeje po pádu raději zkoušet nebudu :-)

Za asi nejzásadnější nedostatek pokládám nepodporu dvou SIM karet. LG G2 není duálním zařízením a já jsem si rychle navykl speciální SIM kartu pro data u virtuálního operátora. To v tomto případě nejde, neboť v telefonu najdete pouze jeden slot, a to pro micro SIM, která se vkládá z levé strany. Zadní kryt s baterkou dokonce není standardní cestou vůbec možné odendat.

Vynikající foťák
Pochvalu si naopak zaslouží fotoaparát, jenž i díky optické stabilizaci obrazu fotí skvěle, o čemž se můžete přesvědčit na fotkách třeba na mém Instagramu nebo v chystaném samostatném článku. Vysoce kvalitní jsou pochopitelně také videa, jež lze nahrávat až ve Full HD při 60 snímcích za vteřinu. Při tom lze využít různé zajímavé funkce, jako je třeba skládání obrazu z přední i zadní kamery najednou.


Za největším problém chytrých telefonů považuji baterii. Nemám rád, když mi dojde šťáva uprostřed noci, nebo ve chvílích, kdy potřebuji být s někým v kontaktu. LG naštěstí model G2 vybavilo 3000mAh akumulátorem, jenž vydrží téměř dva dny častého používání. To je vzhledem k počtu jader a velikosti obrazovky znamenitý výsledek. Svou rychlostí potěší i nabíječka, která je přiložena v základním balení.

Vřele vítám podporu technologie NFC, s jejímiž možnosti jsem se pečlivě seznámil v soutěži GE Inovace, kde náš dvoučlenný tým získal druhé místo za návrh aplikace, která by dodávala doplňkové informace návštěvníkům již fungující naučné stezky.

Příjemné překvapení
LG G2 mne velmi příjemně překvapilo. Za cenu kolem 11 tisíc dostanete nadupaný mobil, který má vysoký výkon, snad všechny myslitelné funkce, špičkový foťák, vyladěný systém a bezkonkurenční baterku. Oproti hlavních konkurentům LG boduje především poměrem cena/výkon. Negativ je na tomto počinu Jihokorejců minimum, navíc většina mínusů je z mého pohledu značně subjektivních. Proto G2 můžu jedině doporučit.

Hospoda

Každou neděli od sedmi večer TV Nova vysílá další reprízu oblíbeného seriálu Hospoda. Tento 25minutový sitcom o 52 dílech zažil premiéru už v roce 1996, kdy vznikl jako jeden z prvních vlastních projektů Novy. Ta pro jeho realizaci využila scénář Jiřího Drejnara, k natáčení pak přizvala známého režiséra Jaroslava Dudka, jenž proslul třeba režií Nemocnice na kraji města nebo dalších úspěšných seriálů a divadelních her. Tentokrát nevytvořil žádný umělecký skvost, pouze seriál s maximálním zaměřením na vtip a pohodové prostředí.

Producenty je třeba pochválit za výběr postav, v mnoha charakterech různých sociálních skupin se jistě najde mnohý pravidelný návštěvník restauračních zařízení. U pěnivého moku se v cenové čtyřce v barrandovských ateliérech setkávali nejrůznější štamgasti. Od obyčejného kotelníka Babuly Bronislava Poloczka, který je schopný vypit třicet piv za den, přes živnostníka Vencu Nováka Ladislava Potměšila, advokáta v podání Jana Kanyzy, až po psychiatra a městského radního Jiřího Menzela. Každý v hospůdce hledá to své, někdo potřebuje jen nasát svou denní pivní dávku, jiný miluje atmosféru a studuje místní rozmanité charaktery. Hospodě šéfuje pohodový výčepní Petr Nárožný, tu a tam se zjeví kuchař Kachna (Josef Dvořák) schopný uvařit klidně psa. Jediným záporákem v tomto vydařeném schématu je vlezlý pan domácí, jenž neustále sekýruje a ostatní mu tak připravují různé škodolibé akce. Luxusní herecké obsazení doplňuje také spousta známých hostů, kteří se tu a tam v seriálu mihli. V Hospodě se tak krátce objevil například Marek Eben, Jiří Pomeje nebo Miroslav Moravec. Všichni byli vítaným oživením.

Typové skvělým postavám scénář nabídl běžné hospodské příběhy ze života, jednou tak štamgasti řeší nefunkčnost pípy, podruhé zase návštěvu potulného vynálezce, jindy se do hospody zatoulá zájezd fotbalových fanoušků. Žádné velké nápady, žádné exteriéry, prostě česká knajpa a její typická atmosféra. Divák si skutečně může připadat, jako by v ní sám seděl. Kvalita jednotlivých dílů seriálu kolísá s tématem. Vedle nezapomenutelných scén se tak najdou i poněkud hlušší místa, kdy se přes plytké opilecké řeči lze pobavit snad jen harmonikou a pomyšlením na zlatavý mok. I to ale velkému množství diváků Novy stačí k příjemně strávenému večeru. Hospoda dodnes patří k tomu nejlepšímu, co novácká produkce vytvořila.

Politická střelnice aneb Konečně bez cenzury

Zuzana Bubílková tvořila společně s Miroslavem Šimkem sehranou dvojici politických satiriků. S oblíbeným cyklem S politiky netančím od poloviny devadesátých let duo bavilo diváky České televize, se třetím tisiciletím se pak oba přemístili na Novu, kde pořad trhal rekordy ve sledovanosti. Po smrti Miroslava Šimka v roce 2004 se úspěšná dvojice bohužel rozpadla, Bubílková sama vysoce nastavenou laťku neudržela a pořad tak časem musel skončit. O novou reinkarnaci a slavný návrat se od ledna loňského roku Zuzana Bubílková pokouší na TV Barrandov v cyklu Politická střelnice aneb Konečně bez cenzury. Na obrazovkách této mladé televize se půlhodinový pořad objevuje každý pátek od 21:45.

Jen těžko si však lze představit nudnější náplň pátečního večera než sledování tohoto snažení o vtipnou politickou satiru. "Bubu" s odchodem Miroslava Šimka ztratila veškeré kouzlo, její glosy politických událostí se potácí v nánosech nudy a trapnosti. Ta tam je inteligentní nádech humoru. Pokud už divák vydrží pištivý hlas moderátorky bez ztráty sluchu, vyslechne si mnoho pokusů o vtip a o jemnou ironii. Bubílková doslova pálí jednu hlášku za druhou, bohužel z jejich úst pobaví tak jeden vtip ze sta. Vrcholem posledního dílu byla snaha o imitaci Miloše Zemana, kterou by snad Bubílkové nevěřil ani její největší fanoušek. Umělý sitcomový smích pouštěný po těchto perlách je pak spíše k pláči. Politická střelnice se odehrává v nevýrazném studiu. Není se co divit, diváci by v divadle show takovéto úrovně asi jen tak nerozdýchali.

Potenciál zachránit půlhodinové vysílání mají rozhovory s pozvanými osobnostmi. Moderátorka se k nim od mdlého papundeklového pultíku přesune na pohodlný gauč, zásadně zpomalí zběsilé tempo řeči a klidně rozmlouvá s hosty. Třeba Petra Paroubková z posledního vysílání jistě dokáže diváka rozesmát, rozhodně tak ale neučíní prohlášením, že vydělává více než svůj manžel, který je u ní neplaceným nájemníkem. Ve výsledku tak na zatím posledním dílu tohoto formátu pobavila snad jen anketa s občany, kdy někteří oslovení připomněli, že nikdo není dokonalý.

Politická střelnice je tak jen ubohou kopií populárního satirického pořadu S politiky netančím. Zuzaně Bubílkové popřejme snad jen brzký odchod do komediálního důchodu.

Předvolební Hyde Park

Česká televize vedle Otázek Václava Moravce připravila k letošním volbám několik dalších předvolebních speciálů jinak tradičních pořadů. Jedním z nich je Hyde Park. Tento interaktivní diskuzní formát běží od ledna každý všední den po osmé hodině večer na ČT24. V dubnu a květnu jej místo obyčejných hostů postupně navštíví lídrové všech šestadvaceti stran kandidujících do Poslanecké sněmovny.

Ti se namísto svých politických protivníků střetnou přímo s voliči. Hyde Park je totiž zaměřen na konfrontaci hostů s diváky. Ti se jich mohou ptát prostřednictvím internetu, SMS zpráv, telefonu, videohovorů či přes sociální sítě, jako jsou Twitter a Facebook. Reportéři také vyjíždí s přenosovým vozem přímo do některého města, kde se může několik lidí zeptat přes kameru. Česká televize si tak konečně plně uvědomila potenciál moderních technologií, diváci jsou v Hyde Parku skutečnou součástí veřejnoprávní televize a směřování pořadu je maximálně v jejich režii. Pohotoví moderátoři Daniel Takáč a Pavlína Kvapilová tok diváckých dotazů pouze vhodně usměrňují , otázky případně doplňují do kontextu a v případě nutnosti krotí hosta.

V prvních dvou předvolebních dílech, kterých se zúčastnil předseda Občanů.cz Petr Havlík a Milan Hamerský, lídr strany Liberálové.cz, se stalo něco neuvěřitelného. Politici klidně mluvili k věci a poctivě zodpovídali všetečné otázky diváků. Obecné fráze omezili na minimum, a tak padesátiminutovka vysílání utekla jako voda, až by si pořad zasloužil větší časovou dotaci. Jaký rozdíl oproti Otázkám Václava Moravce, kde se diskutující neustále potácejí v mlácení prázdné slámy, divák má z vysílání téměř nulový výstup informací a nic konkrétního by se nedozvěděl, ani kdyby Otázky trvaly 24 hodin.

Pravá zkouška ohněm ale předvolební Hyde Park čeká až s příchodem zkušených politických matadorů. Prvním na řadu je dnes Vojtěch Filip z KSČM. Nechme se překvapit, zda tento formát dokáže přinutit i jej ke konkrétnější politické diskuzi.

Hvězdy na cestách - cestování s celebritami

Zhruba před měsícem přišla TV Barrandov s novým cestopisným cyklem Hvězdy na cestách . Každé pondělí po deváté hodině večer na obrazovce této mladé digitální televize představují české celebrity různá zajímavá světová místa. Diváci se dosud mohli ponořit do tajů Svatého Mořice, Vídně, Mnichova, Benátek a zatím naposledy také do Madridu ve Španělsku. Vysíláním provází příjemný komentátor Ondřej Hejma, přímo na obrazovce se ale neukazuje. Tam dostávají prostor různé známé české osobnosti.

Právě jejich účast je tím hlavním, co téměř půlhodinový pořad producenta Mirka Jansy a režiséra Vojtěcha Nouzáka odlišuje od konkurenčních projektů. Celebrity jsou v každém dílu jiné. Obvykle se objevuje někdo se speciálním vztahem k danému místu. Hlavním městem Španělska provázela herečka Yvetta Blanarovičová a fotbalista Tomáš Ujfaluši ze zdejšího Atlética Madrid. Diváci se tak s bývalým kapitánem české reprezentace mohli podívat na místní fotbalové stadiony, stejně jako do vyhlášených restaurací a barů plných lahodných specialitek. Krátce se dostalo i na památky a španělskou kulturu. Producenti se snaží zaměřit spíše na méně známé pamětihodnosti a ukázat netradiční místa. Oproti pořadu Na cestě, jenž ve stejnou dobu běží na České televizi, v sedmnáctidílném cyklu TV Barrandov dostávají daleko menší prostor místní obyvatelé. Jasný je záměr tvůrců vše směřovat spíše k lifestylovému formátu a využít osobnost různých celebrit, a tak pořad co nejvíce odlehčit a cestování oživit.

Úspěch každého dílu spočívá ve výběru vhodných průvodců. Ne vždy se ale úplně povede. Stejně tomu bylo i u zatím posledního Madridu. Některé výstupy Yvetty Blanarovičové zde nakonec vyzněly spíše křečovitě a její snaha o humor až trapně. Naopak fotbalista Ujfaluši příjemně překvapil, nepokoušel se o show a raději se zaměřil na perličky ze svého působení v madridském klubu. Udělal dobře a stal se příjemným společníkem. Snad bude podobných zábavných průvodců, kteří se místo sebeprezentace a trapných pokusů o vtip raději soustředí na představení daného místa, v dalších pokračováních cyklu více.

Pro milovníka cestopisů tak nastává v pondělí večer příjemná volba. Je už jen na konkrétních preferencích diváka, zda zvolí raději trošku odbornější čistě-cestovatelský přístup ČT v pořadu Na cestě, nebo dá přednost barrandovskému maximálně odlehčenému lifestylovému modelu putování po světě s nejrůznějšími českými hvězdami.

Den D

Úterní večer je od deseti hodin na prvním programu České televize vyhrazen investiční reality show Den D. Formát pořadu vznikl v roce 2001 v Japonsku, o čtyři roky později se objevil také ve Velké Británii, kde byl jako Dragon´s Den na BBC2 velmi úspěšný a dočkal se hned šesti řad. V březnu roku 2009 se show dostala na veřejnoprávní obrazovku také do České republiky, kde momentálně běží druhá třináctidílná řada a v přípravě brněnského studia je již třetí. Moderátorem čtyřiceti pěti minutového vysílání je známý rozhlasový zpravodaj Jan Pokorný, sám je ale na obrazovce vidět minimálně. Hlavní prostor totiž správně dostávají účinkující na obou stranách pomyslné barikády.

V zašlé tovární hale sedí pět investorů, před které předstupují lidé s různými nápady a snaží se protřelé multimilionáře zaujmout tak, aby jim pomohli rozjet jejich projekt. Odměnou za vloženou investici ve výši 200 tisíc až 1,5 milionu korun nabízí procentuální podíl ve vznikajícím byznysu. Formát pořadu je jednoduchý, pokaždé ale nabídne úplně jiné situace právě díky nejrůznějším postavám, které prezentují někdy více, jindy méně bláznivé nápady. V posledním díle tak vystoupil například pán snažící se proniknout na trh s bylinkovými žvýkačkami, dvojice nabízející zabezpečené plachty na přívěsy kamionů a také kouzelník Aleš, jenž si postupně zlomil vaz, snědl a schroupal sklo a na závěr si propíchl tvář jehlou. I přes jeho oživující vystoupení hraničící se sebepoškozováním si ale přízeň investorů získala pouze energická mladá dáma s projektem policových oken. Ta totiž ukázala velké charisma, energii a touhu po úspěchu, čímž dokázala zaujmout

Základem úspěchu formátu byl vedle mnoha zajímavých vynálezců také dobrý výběr investorů. Česká režie vsadila spíše na méně známé tváře, které si své jmění musely sami vybudovat. Zároveň ale stále touží po dalším úspěchu a rozmnožení svého konta. Dvě ženy a tři muži působí dosti přísným dojmem, často až sarkasticky komentují vystoupení účinkujících. Nejdrsnějším investorem je bezesporu Michael Rostock – Poplar. Pod palbou jeho nepříjemných otázek uspěje jen málokterý účastník, milionář navíc působí dosti arogantně a nebojí se říct svůj názor. Ani ostatní investoři s příkrými soudy nezůstávají pozadu, všichni mají své vlastní osobité charisma a dávají ho patřičně najevo. Jejich štiplavý humor dodává vysílání potřebné kouzlo.

Dalším z klíčů k úspěchu Dne D je zájem ostatních médií. Ta totiž o osudech vystupujících snílků ráda informují, a tak dělají tvůrcům pořadu další reklamu. Rozhodně je zajímavé sledovat vývoj projektů i potom, co se ve vysílání mihly. Často nakonec paradoxně uspějí ti, které investoři odmítli.

Jediný problém tohoto televizního formátu vidím ve střihu. Prezentace projektů před investory ve skutečnosti trvá klidně kolem hodiny, v televizi se ale musí vejít maximálně do deseti minut, a tak se občas stane, že kvůli malému prostoru nejsou některé projekty uspokojivě vysvětleny. Přes občasné nejasnosti Den D ze záplavy tupých reality show okupujících současný český televizní
trh jednoznačně vyčnívá. Nabízí inspiraci pro všechny snílky, zajímavé a charismatické osobnosti na obou stranách a štiplavý humor – proto má úspěch a baví.

Otázky Václava Moravce - předvolební speciál - Vysočina

Václav Moravec každou středu večer od devíti hodin uvádí speciální předvolební vydání svých Otázek. Týden co týden objíždí se svým týmem krajská města České republiky, kde v různých sálech organizuje diskuze krajských lídrů vybraných politických stran. Počet diskutujících politiků je proměnlivý, zúčastnit se totiž mohou všechny strany, které v regionu přesáhnou pětiprocentní hranici v průzkumech veřejného mínění organizovaných Českou televizí u dvou nezávislých agentur.

V Otázkách z Vysočiny se 10. března představilo hned 7 lídrů. A právě vyšší počet diskutujících, než bývá v podobných pořadech zvykem, je vzhledem k pouze hodinu a třicet pět minut dlouhé stopáži první a zásadní kámen úrazu. Jednotlivým politikům je určeno velmi málo času, navíc se málokdy najde straník, jenž by se určený čas nepokusil zaplnit naučenými frázemi a líbivými klišé. Moderátor formátu Václava Moravce by mohl do řeči diskutujícím skákat častěji a v případě zbytečného žvanění jim brát slovo. Jak skutečně chtějí politici řešit dané problémy se divák mnohdy vůbec nedozví.

Právě velká rozvleklost a slabá časová dotace vysílání souvisí i s výběrem témat diskuze. Kupříkladu na Vysočině se tak celý pořad zaměřil pouze na zemědělství, které je samozřejmě pro tento region typické. Mnozí diváci by se ale rozhodně rádi dozvěděli také o názorech politiků na další palčivé problémy sužující tento kraj. Stačí zmínit pouze dálnici D1, zimní pneumatiky a údržbu silnic. V kontrastu s podceněním prostoru pro jednotlivá témata a kandidáty je místo, jaké vždy dostává sociolog z výzkumné agentury, který opakuje pro aktivnější zájemce o politiku stará známá sociologická moudra o voličích a nepřináší prakticky nic nového.

Zajímavým zážitkem je vždy pohled do publika. To se povětšinou nechová příliš důstojně. Napětí v sále atmosférou připomíná spíše prestižní fotbalové derby dvou sousedních vesniček. Partajníci si do sálů berou i šály a transparenty, avšak obtěžují zejména svými zvukovými projevy. Třeba bučení velmi ruší jednotlivé kandidáty a divák u televize je tak nemusí ani slyšet, aby si udělal obrázek sám. To hlavní, kvůli čemu by publikum v sále mělo být, tedy pro kladení dotazů, zůstává opět vzhledem k délce vysílání nenaplněno. V Jihlavě zazněla pouze jedna otázka z publika. Minimálně polovina přítomných politiků na ní navíc nedokázala smysluplně odpovědět. Větší prostor k dotazům naopak dostávají různé osobnosti z kraje. Jejich pozvání se jeví jako dobrý nápad, avšak i místní celebrity by si mohly své otázky lépe připravit a rychleji je přednést.

Celkové vyznění speciálních předvolebních Otázek je vždy pevně spjato s přítomnými politiky a dalšími hosty. Je však jasné, že Česká televize vzhledem k počtu hostů hrubě podcenila délku pořadu a udělala několik dalších drobných chyb. Celkový dojem ze středečních politických večerů je tak pro oko náročnějšího diváka přinejlepším rozpačitý. Obzvláště mizerný byl pak v případě Vysočiny, kdy si nešťastný koncesionář z celé debaty odnesl hlavně to, kdo z politiků v mládí přeházel nejvíce hnoje.

I čeští nekatolíci stvořili umělecké skvosty. A stály za to!

Císařská konírna Pražského hradu do 4. dubna tohoto roku hostí výstavu uměleckých děl českých nekatolických církví z let 1380 až 1620, tedy v období od husitství do porážky českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře. Vedle římských katolíků tehdy měli právní postavení zajištěné jen utrakvisté, ostatní denominace jako Jednota bratrská, luteráni a kalvinisté, fungovaly mimo zákon. Autoři expozici připravovali tři roky, nakonec se díla podařilo vystavit u příležitosti 400letého výročí vydání Majestátu Rudolfa II.

Výstava je vůbec první podrobnou přehlídkou českého nekatolického umění a vyvrací dodnes rozšířenou představu, že jej reformační církve odmítaly. Nekatolíci sice umělecké předměty odsuzovali jako předmět uctívání, avšak tolerovali je alespoň jako didaktickou pomůcku. Ani nejradikálnější kalvinisté v civilním životě neměli s malbami problém. Dnešní představy jsou nepřesné také kvůli tomu, že mnoho děl bylo v období po Bílé hoře zničeno. Právě více než sto exponátů, které shromáždili odborníci z Ústavu dějin umění a Filosofického ústavu AV ČR, tyto názory spolehlivě vyvrací.

Přes nepříliš velké prostory Císařské konírny se díla podařilo dobře uspořádat. Návštěvník může chronologicky prohlížet jednotlivé umělecké skvosty a postupovat v souladu s dějinným vývojem. Díky dobrým a srozumitelným popiskům, která uvádí i základní historický kontext, jsou díla přístupná i pro laiky. Texty mohou klidně sloužit jako názorná učebnice dějepisu.

Kurátoři Kateřina Horníčková a Michal Šronka dokázali sehnat díla z celé země. Mimo pražských středisek nekatolictví – Betlémské kaple a Týnského chrámu – se návštěvníci mohou kochat také exponáty z regionů jako například z Kutné Hory, Hradce Králové nebo Chrudimi. Mezi ty nejcennější artefakty patří vůbec první a dosud nevystavená Klaudiánova mapa Čech z roku 1518 nebo Göttingenský kodex, ručně psaný a iluminovaný teologický spis zapůjčený z Německa. Dále nechybí například historicky unikátní Jenský kodex, neméně vzácná Bible kralická nebo známý Šamotulský kancionál.

Na své si přijdou také obdivovatelé Jana Husa. Ti mimo jiné mohou spatřit jedinou dochovanou deskovou malbu zachycující Husovo upálení na oltářním křídle kostela sv. Václava v Roudníkách na Ústecku. Zachovala se jen díky tomu, že byla přemalována. Jana Husa objevili pod raně barokní malbou studenti restaurátorského ateliéru AVU v 60. letech minulého století.

Výstava přes množství děl z různých míst i od odlišných náboženských skupin působí uceleným dojmem, jenž se autorům povedl naladit vhodným rozmístěním exponátů a poučnými popisky poskytujícími základní vhled do historické situace. Národ se tak může nenásilně seznámit s českým nekatolickým uměním. Nádherné obrazy, sochy nebo ukázky knižní produkce v mnoha případech vezmou dech i absolutnímu uměleckému laikovi.

Na cestě - pohodové cestopisy

Pondělní večer býval po mnoho let v České televizi ve znamení cestopisného pořadu Cestománie. Cyklus od společnosti Febio, který ČT nakonec uzmula Nova, v únoru roku 2006 na prvním programu veřejnoprávní stanice nahradil pořad Na cestě. Ten tak už téměř tři roky připravuje produkční společnost FRMOL, s.r.o., jež uspěla v konkurzu na žánr cestopisu. Projekt koordinuje artdirector Mojmír Kučera.

Tvůrci se správně zaměřují zejména na atraktivní a zároveň často nepříliš známé lokality. V poslední době tak divákům představili třeba deltu Dunaje, Filipíny nebo Černou horu. V rozmanitých místech popisují všechny typické aspekty oblasti - přírodu, historii, kulturu i sociální prostředí. Hlavní důraz ale kladou na způsob života a tradice místních obyvatel. V každé lokalitě se zároveň snaží vyhledávat odkazy na Českou republiku. Ty jsou pro českého diváka vždy zpestřením zahraničního tématu.

To využili i v pondělí 4. ledna, kdy se komentátoři pořadu - Jiří Bartoška a Miroslav Donutil – slůvky potulovali po francouzském Champagne a krajinu hned srovnávali s Jižní Moravou, vinařskou baštou naší republiky. Pak už následovala klasická cesta po stopách šampaňského, kde filmaři představili jeho historii, výrobu i konzumaci v restauracích. Nejen tímto lahodným nápojem je ale živ člověk na severovýchodě Francie. Cestopisná mozaika pokračovala výrobou sušenek, hledáním lahodných lanýžů za asistence houbařského psa, krátkou přehlídkou místního malířského umění a nakonec i procházkou po nejvýznamnějších památkách. Pro diváka poutavé je zacílení na obyčejné lidi, kdy autoři vždy nechají vybraného domorodce rodným jazykem vykládat svůj životní příběh a dodávají tak pořadu osobnější rozměr. Herecká dvojice průvodců Bartoška a Donutil působí sehraným dojmem a svým příjemným vykládáním a dialogy vesele komentujícími dění na obrazovce udržuje pozornost u zvídavé kamery. Dobrou atmosféru dodává i vhodně volená hudba.

Dokumentární cyklus Na cestě je tak zdařilým oddechovým cestopisem, jenž pokračuje v dobrém jménu a konceptu Cestománie. Za necelých třicet minut sice oblast nikdy nemůže představit patřičně do hloubky, autorům se ale daří krátce vyzdvihnout různé zajímavé informace, které tvoří zábavnou mozaiku a jsou tak příjemným a oddychovým zpestřením pondělního vysílacího schématu pro všechny milovníky cestování.

Jak jsem poznal vaši matku

Kanál Prima Cool 26. listopadu v české premiéře uvedl kultovní americký seriál Jak jsem poznal vaši matku (v originále How I Met Your Mother). HIMYM, jak je oblíbený sitcom připomínající třeba Přátele zkracován, je vysílán na obrazovkách americké stanice CBS už od roku 2005. Aktuálně za oceánem běží pátá série. V Česku se stal velmi populární dávno před televizní premiérou hlavně díky fenoménu stahování z internetu, které využívají zejména mladí lidé. Fanoušci pořadu sami vytváří české titulky a vesele je s jednotlivými epizodami ihned po odvysílání americké premiéry nabízí ke stažení. Seriál k nám tak přichází se značným zpožděním a s českým dabingem, jak je na našem trhu stále pravidlem.

Situační komedie zpětně pomocí flashbacků vypráví příhody hlavního hrdiny Teda Mosbyho, který svým dětem v roce 2030 hodně obšírně vykládá, jak se seznámil s jejich matkou. Vzpomínky začínají roku 2005 v New Yorku, kde architekt Ted bydlí společně se studentem práv Marshallem a s jeho životní láskou Lilly. Do party patří ještě svérázný sukničkář Barney. Na číslo pět skupinu nerozlučných přátel záhy doplní moderátorka zpráv Robin, která si s Tedem v úvodním díle vyrazí na neúspěšné rande. A mohou se začít odehrávat humorné příběhy všech postav plné gagů, romantiky i nočních flámů, které jsou díky své rychlosti, různým odbočkám a zvratům ve vyprávění jako šité na míru dnešním mladým divákům. Cílová skupina ocení i množství slangových výrazů a odkazů na různé současné popkulturní fenomény.

Téměř každý divák si brzy zamiluje zejména sukničkáře Barneyho, jenž považuje svádění dívek za hlavní náplň svého života. Od zbylé čtveřice, která víceméně reprezentuje klasické komediální charaktery, se dost liší svou přímočarostí, cynismem a touhou po plnění všech svých pubertálních snů. Pro ně neváhá zapojit fantazii a vymyslet různé šílené akce. Ty populární proutník koření nezapomenutelnými hláškami. Právě hlášky nabízí důležitou otázku, jak se je překladatelům podaří přenést do češtiny. Třeba Barneyho oblíbené "Suit up" na Primě přeložili jako "Nahoď oblek", což tak chytlavě nevyzní. Uvidíme, jak se tvůrci s překlady popasují v dalších dílech. Příležitostí k příjemnému překvapení budou mít ještě hodně.

Samotný dabing pak rozhodně patří k tomu lepšímu, co nám české televize momentálně servírují. Pečlivá práce režiséra Filipa Jančíka, který si byl plně vědom složitého úkolu a jednotlivé dabéry vybíral opravdu důkladně, se vyplatila. Žádná postava není hlasem vyloženě „zabita“ třeba jako Sheldon Cooper v Teorii velkého třesku, na druhou stranu ale nikdo v prvních momentech ani výrazněji nenadchne. Pokud dabéři nasazenou laťku alespoň udrží, jistě nové diváky neodradí. A to je pro úspěch tohoto pořadu klíčové. How I Met Your Mother patří k absolutní špičce současné americké sitcomové produkce. Každý fanoušek pohodových komediálních oddychovek by měl společně s dětmi Tedův příběh poslouchat. Určitě se bude dobře bavit.

FreeBee – herní ráj pro každého pařana

Představuji další projekt, na kterém momentálně pracuji:

Nudíte se a nevíte co dělat? Zahrajte si počítačovou hru. Nepotřebujete peníze ani nadupaný počítač, stačí obyčejná postarší mašina a připojení k internetu. Právě pro vás je připraven server FreeBee.cz, který nabízí ty nejlepší hry zdarma. Specializuje se na hry online a rovněž hry přímo ke stažení na disk vašeho počítače. V současnosti obsahuje více než tři tisíce různých titulů, které jsou na hlavním portálu FreeBee.cz přehledně rozděleny do několika kategorií (Adventury, Akční, Animace, Arkády, Jiné, Kreativní, Logické, RPG, Simulace, Sporty, Strategie a Závodní). Díky obrovskému množství super her si na své přijdou všichni.

Součástí FreeBee network jsou i další projekty, jež cílí na různé skupiny hráčů. Zejména pro holky je určen server BeeGirl. Obsahuje ty nejlepší hry pro dívky. Jsou rozděleny do těchto kategorií – Adventury, Animace, Arkády, Design, Jiné, Kreativní, Líčení, Logické, Oblékání, Simulace a Sporty, vždy samozřejmě se zaměřením zejména na dívčí publikum. Dívky každého věku na BeeGirl najdou také různé populární oblíkačky neboli dressup hry, kde je úkolem hráče obléci celebritu a hry o líčení (makeup, makeover). Gamesy zahrnují nejznámější celebrity dneška jako je Britney Spears, Hannah Montana, Myley Cyrus a další. Na své si ale přijdou i dívky, které celebritám moc neholdují. Populární jsou třeba hry na principu hledání rozdílů mezi obrázky, kterých je také dostatek.

Na hry pro kluky je zaměřený server BeeBoy. Ten obsahuje akčnější gamesy, které jsou velmi pečlivě řazeny do kategorií - Arkády, Jiné, RPG, Simulace, Sporty, Strategie a Závodní. Kdo z kluků si chce zajezdit, zastřílet, zaskákat či zalétat, má možnost. Menším i větším klukům web nabízí spoustu zábavy, jakou mají rádi!

Čtvrtým do party FreeBee network je žánrový web BeeVenture. Ten se zaměřuje na adventury a RPG, které řadí do následujících kategorií – 2D, 3D, Intuitivní, Jiné, RPG a Útěkové. Adventure hry jsou dále podle tematiky děleny na Detektivní, Dobrodružné, Fantazie, Humorné, Jiné, Sci-fi a Strašidelné. Kategorií pro fajnšmekry jsou útěkovky (Escape the Room hry). V nich se dobrodruh pokouší najít si cestu z různých lokací. Akčnější prvek serveru přidávají RPG - role playing games, tedy hry na hrdiny. Ve stovkách zajímavých titulů si ale najde ten svůj jakýkoli hráč a milovník silných příběhů a osudů.

Na všech FreeBee serverech každý den vychází množství kvalitního ručně tříděného herního materiálu. Orientace v množství titulů je snadná, každý hráč si přijde na své. Je jen na vás, jaký kousek si vyberete pro následující hodiny zábavy.

AZ kvíz – stálice televizních soutěží

Tradiční soutěžní pořad pravidelně běží v České televizi už od roku 1997. Vzniká v brněnských studiích pod vedením režiséra Ladislava Cmírala, který převzal kormidlo po Eugenu Sokolovském mladším. Ten je společně s Jiřím Stejskalem duchovním otcem soutěže. AZ-kvíz má od začátku neměnný koncept, jenž prověřuje zároveň strategickou a vědomostní vybavenost soutěžících. Účastní se ho čtyři hráči, kteří se ve dvojicích utkají v semifinále a vítězové pak ve finále o možnost hry s bankomatem a získání peněžní výhry dosahující maximálně 15 tisíc a případné prémie. O výši výhry rozhoduje pouze štěstí. AZ-kvíz tak sází spíše na skromné ceny, jež neodvádí pozornost diváků od hlavní náplně pořadu. Úkolem soutěžících je spojit políčky své barvy, jež hráč obarví po správném zodpovězení otázky, tři stěny trojúhelníku, který je rozdělen na hrací pole. Každé políčko skrývá jinou otázku, soutěžícímu je napovězeno prvními písmeny hledaného slova. Na odpověď má čas několik sekund, hra se díky tomu zbytečně nezdržuje a stále udržuje pozornost publika. Vše se naklonec vejde do 22 minut stopáže.

V moderování se od vzniku hry střídají Eva Machourková a Aleš Zbořil. Svou roli zvládají velmi dobře, jejich vstupy jsou mimo moderování a pokládání otázek krátké. Nikterak neodvádí pozornost od samotného herního konceptu. K soutěžícím se chovají mile a přispívají k pohodovému dojmu z celého pořadu. Ten umocňuje i na pohled příjemné studio, které v moderním designu nabízí při základním pohledu na hráče kombinaci světle modré a růžové barvy. Mezi dva soutěžící je pak digitálně zasazeno graficky jednoduché a přehledné herní pole.

Osobní rozměr pořadu dodává krátký rozhovor s hráči před prvním kolem. Moderátoři se obvykle ptají na jejich povolání, bydliště a koníčky. I díky výběru rozličným soutěžících všech věkových kategorií a společenských skupin (pořad může tentýž hráč v případě úspěchu navštívit až pětkrát) má AZ kvíz svou popularitu a stálé publikum. Jeho základním kamenem je na pochopení velmi jednoduchý herní systém, který ale nabízí spoustu možností a zajímavé situace. Pořad uvedený podtitulem Soutěž pro každého výběrem otázek skutečně cílí na velmi široké publikum. Otázky se dotýkají snad všech témat lidské společnosti. Nejsou příliš odborné, pořad si tak může oblíbit zvídavý teenager stejně jako obyčejná dojička krav v zapadlé vesničce, která si ráda každý den po práci porovná své znalosti s člověkem na obrazovce. Komunitu kolem pořadu dále tvůrci posilují zveřejňováním sms soutěží o drobné knižní ceny, propracovanou internetovou prezentací a stolní hrou, kterou lze zakoupit v obchodech ČT. Díky popularitě a nízkým nákladům vysílání můžeme očekávat, že AZ kvíz bude svým divákům přinášet nenáročnou zábavu ještě mnoho let.

Také na něj rádi koukáte? :-)

U mě dobrý – pohodová letní komedie

Návrat k retrokomedii se Janu Hřebejkovi vcelku vydařil. Snímek nazvaný podle nezapomenutelné hlášky jednoho z hlavních hrdinů „U mě dobrý“ si na nic nehraje a baví. A to je pro povedenou komedii nejdůležitější.

Děj je zasazen do divokých devadesátých let minulého století, do doby prvních krůčků naší čerstvě vybojované demokracie. Hřebejk tak opustil rozporuplně přijaté snímky ze současnosti (Kráska v nesnázích, Medvídek) a vrhl se zpět do minulosti. Znovu navázal na spolupráci se spisovatelem Petrem Šabachem a scenáristou Petrem Jarchovským a k trojici snímků ze socialismu (Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo) přidal kousek z raného kapitalismu.

Film se točí kolem partičky úplně obyčejných kamarádů scházejících se v jedné zapadlé krčmě kdesi v zahrádkářské kolonii v pražské Libni. Hřebejk zpočátku průběžně v jednotlivých střípcích popisuje životní osudy jednotlivých postav. Ty přes velkou známost protagonistů mají možná až překvapivě co říct. Bohužel některé dostanou zbytečně málo prostoru a jejich role je nastíněna jen v kraťoučkých epizodách.

V hospůdce točí pivo rebel z minulého režimu Jiří Schmitzer. Do kůže oděný bývalý vězeň poslouchající legendární plastiky bydlí na hausbótu společně se synem – rebelem – a jeho přítelkyní, která si libuje v ranních koupelích v rouše Evině (Mario Kubaš a Magdalena Zelenková). Nakonec se ani on neudrží a vykutáleného synátora podpoří v boji proti modernímu zlu – nadnárodní síti fastfoodů McDonald’s. „My jsme měli jako nepřítele komunisty, a co mají oni? Mletý maso,“ dodá k tomu bigbíťák. Ženský element zastupuje jeho partnerka Lenka Vlasáková. Když do zapadlé hospůdky vstoupí jako prodavačka kosmetiky a pánům nabídne úžasnou pastu na zuby nebo ještě lepší šampon, mile překvapí a ve své roli potěší. Obzvlášť když se později promění v prostitutku.

Z dalších charismatických postaviček vyniká nepoučitelný alkoholik a zlodějíček Vladimír Javorský. Naopak v desetníčkovém mariáši si nejvíce libuje nesmělý prosťáček Miroslav Vladyka. Jeho grimasy a gesta mu snad každý uvěří. Sympatie publika si navíc získá, když si přivydělává na svatbách jako falešný kominík. Následně ho všichni musí politovat, protože takto těžce vydělané peníze, jež chtěl utratit za první dovolenou u moře se svou milou, hloupě ztratí při hraní skořápek v jedné pražské tržnici. Poté přichází na pomoc vysloužilý kouzelník Bolek Polívka. Ten bryskně vymyslí bláznivý plán, jak získat peníze zpět a svého důvěřivého kamaráda z nepříjemné životní situace zachránit.

Pohodovou letní atmosféru navozenou i díky příjemné hudbě a vynikající práci kamery tak střídá akčnější zápletka – spiklenecká skořápková akce libeňských parťáků, do níž se svým dílem zapojí celá skupinka štamgastů. Z obyčejné partičky se rázem stává partička neobyčejná. Hlavní roli v ní představuje hochštapler Bolek Polívka. V převleku za bohatého milovníka starožitností se zdánlivě vydá trochu provětrat svou naditou peněženku. Následující část ve stylu slavného Podrazu je ještě lepší než úvodní. Rozhodně se budete velmi těšit, jak celá akce dopadne. Překvapí i některé neočekávané zvraty a kouzelnické umění Polívky. Ten dokáže zapálit i obyčejnou vodu a žertovat ve velmi vypjatých chvílích.

Na některých divácích bohužel bude znát zklamání z toho, že autor tentokrát nedokázal natočit plynulý a ucelený snímek. Někdo by něco ubral, jiný zase přidal. Místo toho nám Hřebejk, který si na konci snímku bohužel neodpustí ani obligátní zamávání, vlastně představil dva mini filmy v jednom, z nichž u každého ještě něco málo k superlativům chybí. Škoda. Přesto se U mě dobrý rozhodně zařadí k našim nejlepším filmům tohoto roku. Dovede totiž pobavit a nejednou vykouzlit úsměv na tvářích diváka. Dobrý je ve školní hantýrce za tří. Já však uděluji krásnou dvojku.

Hodnocení: 75 %

Hrají: Bolek Polívka, Jiří Schmitzer, Petr Forman, Miroslav Vladyka, Josef Somr, Lenka Vlasáková, Adam Mišík, Vladimír Javorský, Mario Kubaš, Simona Babčáková, Boris Hybner

Režie: Jan Hřebejk
Scénář : Petr Jarchovský
Kamera : Jan Malíř
Střih : Vladimír Barák
Zvuk : Michal Holubec
Hudba : Norbi Kovacs
Výprava : Milan Býček
Kostýmy : Katarína Bieliková

Miloš Urban - Sedmikostelí

V pořadí druhý román Miloše Urbana nás zavádí do pražského Nového města konce dvacátého století, kde autor umně navozuje velmi ponurou atmosféru detektivního příběhu plného neobvyklých vražd, jež postupně tvoří mozaiku a míří k nečekanému vyvrcholení. Pražský Karlov a jeho kostely poskytují skutečně pestré pozadí temnému vyprávění.

Ústředním motivem je příběh nedostudovaného historika Květoslava Švacha – jedince, který se před nepříznivou současností snaží unikat do všedních dnů středověku. Vykořeněný hrdina hledající uplatnění u policie se připlete k několika vraždám. Mordy jsou výjimečné hlavně svou bizarností a krutým provedením. Oběť zalitá betonem, které následně automobil urazí hlavu, snad vypovídá za vše. Autor vše popisuje svým osobitým stylem, kdy dovede až nádherným jazykem plným personifikací a slov, jež pohladí, velmi čtivě popsat všechny surovosti a zároveň navodit hororovou atmosféru. Hrůzostrašné scény navíc bývají doplněny povedenými ilustracemi, jež jen podnítí čtenářovu bujnou představivost.

Také další postavy jsou silné. Nápadité osůbky často vzbudí úsměv, ale i politování. Policista Olejář, jemuž teče z uší hnis značící jeho černé svědomí, stejně jako podivuhodný šlechtic snažící se obnovit zašlou slávu pražských kostelů zanechávají silný dojem. Podobně působí též tajemná Rozeta – sličná dívka od níž nikdo neví, co očekávat. Tu vyhlíží jako erotický symbol, jindy zase odpuzuje. Autor skutečně vymyslel několik velezajímavých charakterů, jejichž osudy k vyprávění velmi přitahují.

Dějem se často prolínají vsuvky zkoumající architektonické styly, Urban kritizuje současnost a její zásahy do volného plynutí dějin. „Gotický román z Prahy“ je doslova odsouzením moderní uspěchané doby, jež víc problémů dělá, než řeší. Jinak svižný tok děje je mnohokrát nečekaně narušen sny a vizemi, v nichž se méně pozorný čtenář může ztrácet a zaměňovat je s realitou. Byla by ale škoda, pokud by se ztratil úplně. Přišel by totiž o napínavý román, jenž dokazuje, že i současní čeští autoři nám mají mnoho co říci.