The Net Delusion: The Dark Side of Internet Freedom

Jevgenij Morozov je běloruský publicista a výzkumník, který se v roce 1983 narodil v Soligorsku, avšak dnes žije a publikuje převážně ve Spojených státech. Zde Morozov působí nejen v akademické sféře, ale také jako jeden z editorů tradičního liberálního politického magazínu The New Republic. Mimo něj se Morozovovy články objevují i ve známých listech, jako jsou například The New York Times, The Economist, The Wall Street Journal a dalších.

Morozov zatím připravil dvě knihy. V březnu tohoto roku na trh uvedl publikaci To Save Everything, Click Here: The Folly of Technological Solutionism, v níž se zabývá velkými daty a jejich využitím v politice, kultuře a každodenním životě lidí. Celosvětový ohlas ovšem Morozovovi zajistila už jeho knižní prvotina, jíž je kniha The Net Delusion: The Dark Side of Internet Freedom. Autor se v ní zabývá oblastí vztahu sociálních médií a autoritářských režimů.

Morozov se v knize vymezuje proti technooptimistickému názorovému proudu, který zazněl i českými médii. Jde o nadšené myšlenky, jež nekriticky tvrdily, že internet a sociální média přispějí k pádu autoritářských režimů po celém světě. Autor postupně vysvětluje jednotlivé aspekty vztahu internetu a autoritářských režimů a na příkladech dokládá, proč je k internetu v této oblasti nutno přistupovat velmi kriticky.

Co je to láska?

Běloruský publicista například zmiňuje projev Hillary Clintonové z ledna roku 2010, kdy Clintonová mluvila o „využití síly propojení technologií“. Americká politička prohlásila: „Dejme tyto technologie do rukou lidí po celém světě, a ti je použijí k vylepšení demokracie a lidských práv.“ Morozov proti naivnímu přístupu Clintonové argumentuje nejvyhledávanějšími slovy v ruských vyhledávačích, mezi nimiž nejsou spojení „co je to demokracie?“ nebo „jak chránit lidská práva“, ale „co je to láska?“ nebo „jak zhubnout?“ Lidé podle Morozova nemají zájem o politiku, ale raději vyhledávají zábavu.

Jedním z největších témat knihy je íránská revoluce v roce 2009, o níž mnohá média a odborníci hovořili jako o revoluci, která by neproběhla bez mikroblogovací sociální sítě Twitter. Morozov ovšem upozorňuje, že jen velmi malá část uživatelů této sítě se skutečně nacházela v Íránu a že by se lidé o dění v ulicích dozvěděli i bez Twitteru. Vláda navíc záhy začala využívat Twitter k lokalizaci protistátních živlů, podobně pak ve svůj prospěch dokázala využít rovněž místní blogosféru.

Kopírky, faxy a chytré telefony

The Net Delusion má pro české čtenáře zajímavý přesah. V jedné z kapitol totiž autor analyzuje časté srovnávání pádu dnešních autoritářských režimů a protestů s rokem 1989 a s tehdejším pádem režimů různých států bývalého východního bloku, do nějž patřilo i Československo. Někteří publicisté tyto události spojují a píší o tom, že virální videa a příspěvky na blozích jsou dnešní obdobou samizdatů. Kopírky a faxy podle nich jsou technologickou obdobou dnešních chytrých telefonů. Morozov však upozorňuje na tvrzení, že se socialistický blok rozpadl spíše kvůli ekonomickým problémům a hlubokým změnám v SSSR než kvůli psaní samizdatů a tvrdí, že podobně tomu bude i v případě dnešních revolucí. V této oblasti tak autor srovnává argumenty technologických optimistů a pesimistů, což se mu daří.

S přesahem do socialistického Československa Morozov pracuje rovněž v kapitole The Opium of the Masses: Made in GDR, v níž se zabývá s výzkumy provedenými na obyvatelích Německé demokratické republiky. Ty došly k závěrům, že obyvatelé, kteří mohli sledovat televizní programy ze západního Německa, byli menšími kritiky režimu než lidé, kteří ke kapitalistickým kanálům neměli přístup. Východní Němci navíc spíše než pořady o politice nebo o novinkách v organizaci NATO sledovali seriály jako Dallas nebo Dynastie. Jedním z důvodů byl i fakt, že lidé zprávám na západních stanicích nevěřili, neboť očekávali, že budou plné propagandy stejně jako socialistické kanály.

Češi podobnou možnost snadno sledovat zahraniční pořady neměli, a tak hledali svou formu úniku před režimem jinde – v seriálové produkci československé televize, kterou možná i s touto vidinou režim hojně podporoval, což však vedlo ke vzniku řady kvalitních děl. Morozov upozorňuje také na počet disidentů v Československu – podle jeho zdrojů bylo na 15 milionů obyvatel v roce 1989 pouhých 500 disidentů a Chartu 77 podepsalo jenom 2000 signatářů.

Internet je dvousečná zbraň

Svými argumenty Morozov vyvrací také různá další tvrzení, která předkládají takzvaní kyberutopisté. Píše například o cenzuře, blogování, slacktivismu, západních službách a jejich vztahu k autoritářským režimům nebo o možnosti zneužití dat uvedených na sociálních sítích a upozorňuje, že na internet je nutno pohlížet jako na dvousečnou zbraň, s čímž musím souhlasit.

V některých částech mu však lze vytknout přílišné zjednodušování – třeba při srovnávání různých režimů bez hlubšího vysvětlení jejich specifik. Morozov také občas příliš paušalizuje a pracuje s názory jako fakty. Zde bohužel narážíme na absence kvalitních výzkumů v některých oblastech – vždyť Morozov nepředkládá výsledky svých výzkumů, jen se opírá o jiné autory a jejich závěry, a ty pak způsobem sobě vlastním komentuje.

Díky zjednodušování je kniha dobře čitelná pro všechny zájemce, tedy ne pouze pro akademiky či osoby s hlubším zájmem o danou oblast, ale i pro pro běžné čtenáře, což dokládá fakt, že neobsahuje žádné poznámky pod čarou. Hlavní přínos The Net Delusion spatřuji v tom, že mnoha nekritickým obdivovatelům moderních technologií Morozov otevřel oči. Čtenáři navíc mohli kritickým pohledem sledovat události Arabského jara, které autor už v knize neměl příležitost okomentovat, a zamyslet se nad tím, zda internet také v těchto případech sloužil na obou stranách barikády.

Gamifikace zpravodajských serverů

Gamifikace, tedy zavádění herních principů do neherního prostředí, patří k cestám, jak mohou internetové projekty udržet návštěvníky na svých stránkách a motivovat je, aby se znovu vrátili. O větší loajalitu uživatelů usilují samozřejmě rovněž zpravodajské servery všech témat. Řada majitelů takových webů se rozhodla nasadit gamifikační prvky. U některých zpravodajských serverů můžeme už v únoru roku 2012 hovořit o úspěchu, u jiných je ale gamifikace ještě daleko za svými možnostmi. V článku se zaměřím na příklady serverů, které již herní prvky do svých stránek nasadily a upozorním na principy, jež vybrané projekty používají.

Věrnostní body, odměny
Zatím v plenkách je použití gamifikace u českých zpravodajských serverů. Pomineme-li snahu o povzbuzení diskuzí "palcováním komentářů", které v nejtradičnější podobě nabízejí například Novinky.cz, pak zjistíme, že se o gamifikaci ve větší míře pokusil pouze portál iDNES.cz, a to pomocí systému Můj PAS. Uživatelé mohou po registraci získávat takzvané dukáty. Tyto body se připisují za každou zhlédnutou stránku na serveru iDNES.cz, ale i za dodání podnětu pro zpravodajský článek, za různé aktivity na serveru jobDNES.cz, za účast v soutěži či anketě.

Po zisku 1000 dukátů může uživatel neomezeně diskutovat v diskuzích pod články. Další motivací ke sběru dukátů jsou různé odměny v podobě zboží či služeb. V únoru roku 2012 uživatelé mohli nejlevněji získat plakát Lucie Vondráčkové - na 3000 dukátů by ale při tehdejších podmínkách zisku bodů za návštěvu stránek museli portál navštěvovat minimálně 50 dní a každý den zhlédnout 60 stránek. Odměny jsou tak určené spíše pro trpělivé čtenáře.

Příkladem snazšího získání odměny je americký lokální server Savanahh Morning News, za jehož navštěvování lze už po několika kliknutích získat vouchery na různé odměny (vesměs jídlo nebo pití) v lokálních obchodech.

Odznaky, levely, žebříčky, úkoly
Vedle získávání hmotných odměn, které nabízejí jmenované servery, část webů za aktivitu nabízí virtuální odměny, jimiž jsou typicky různé badge neboli odznaky případně placky. Uživatelé často postupují různými úrovněmi hodnosti, mohou si zakládat profily a vzájemně se sledovat. Typickým příkladem byl technologický server Mashable. Ten v únoru roku 2011 spustil novou podobu svých stránek - Mashable Follow. Uživatelé si jednoduše pomocí přihlášení ze sociálních sítí mohou vytvořit vlastní profil.

Za aktivitu pak získají ocenění v podobě odznáčků s motivy internetových memů (jednorožci, kočičky...).
Návštěvníci si dále mohou snadno upravovat obsah podle témat, která je zajímají. Stačí, aby se přihlásili k odběru konkrétních témat (např. gamifikace), nebo lidí (díky profilům lze sledovat, jaké příspěvky konkrétní uživatelé sdílí a doporučují na jednotlivých sítích). Zajímavostí je speciální tlačítko M Share, jímž může uživatel poslat odkaz hned na několik připojených sítí najednou.



Podobný systém využívá Allkpop, server o korejském popu. Uživatele odměňuje za aktivitu body a odznaky, které je možné získat třeba za časté komentování v diskuzích pod články. Allkpop používá gamifikační systém společnosti Badgeville. Tento startup se úspěšně pokusil oživit řadu webových stránek velkých společností. Cit pro gamifikaci firma prokázala i v případě Allkpopu, jenž v prvním týdnu od nasazení prvků od Badgeville vykázal pozitivní výsledky. Čtenáři o 104 % častěji sdíleli stránky, o 36 % více komentovali a přečetli o 24 % více stránek. Pro úplnost tohoto výzkumu je ale nutno zmínit fakt, že vše bylo spojeno i s soutěží o reálné ceny. Statistiky z dalších týdnů již portál nezveřejnil.

Výraznou loajalitou čtenářů a silnou komunitou prosluly servery americké společnosti Whiskey Media. Jejím nejvýznamnějším projektem je Giant Bomb, portál informující o dění kolem videoher, který těží z obrovské Wiki databáze o hrách na konzolích i PC. Za její doplňování jsou uživatelé odměňováni body, a tak stoupá jejich level a váha v komunitě. Podle své úrovně pak mohou příspěvky editovat či zakládat úplně nové Wiki stránky.

Giant Bomb nabízí také každodenní zpravodajství, recenze, preview a kvalitní vlastní videoobsah. Právě zpravodajství redaktoři oživují odkazy na informace z Wiki databáze. Zajímavostí je systém questů, čili úkolů, které mohou uživatelé plnit a získávat další body do komunitních žebříčků. V únoru roku 2012 bylo k dispozici 306 různých úkolů, jež byly pospojovány do 68 sad. Vhodně vymyšlené úkoly (od nahraj svojí ikonku nebo navštiv stránku s podcasty až po projdi v databázi všechny tituly, které vyšly při vypuštění konzole Atari 2600). To tak uživatele nutí dále procházet celý web a obohacovat jej vlastní činností.

S gamifikačními prvky dále přišly známé americké webové noviny Huffington Post, na jejichž stránkách uživatelé získávají různé odznaky - opět za aktivitu při komentování nebo kupříkladu za to, jak jejich diskuzní příspěvky hodnotí další uživatelé. Odznaky za aktivitu nasadil rovněž kalifornský list Redding a v některých jazykových mutacích také agregátor Google News, která jejich použití shrnul v hezkém videu.

Co bude dál?

Během roku 2012 gamifikační prvky využily i další servery a služby po celém světě, možnosti v tomto oboru jsou však stále ještě v plenkách. Dosud ani není úplně jisté, zda povedené herní mechaniky dovedou uživatele přitáhnout na delší dobu, a ne pouze krátkodobě. Jasné ale je, že nás v oblasti gamifikace zpravodajstvi čeká ještě mnoho zajímavého.

Voyant aneb zanalyzujte si svůj text

V rámci kurzu Digital Humanities, který na Studiích nových médií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy učí Josef Šlerka, se nejvíce těším na představení různých zajímavých a praktických nástrojů, jež můžeme snadno využít i v běžném životě. Jeden z nich byl představen hned na první hodině, která byla pomocí Google Hangouts vysílána online.

Voyant je snadno přístupný webový nástroj pro analýzu textů, který přehledně zobrazuje počet slov, počet unikátních slov a vybírá nejčastěji použitá slova a míru jejich užití napříč textem. Díky grafickým nástrojům, jako jsou wordcloudy nebo grafy, je Voyant velmi přehledný a v provedené analýze se lze rychle zorientovat.

Nástroj tak můžeme využít například pro analýzu různých knih. Při přednášce byla zmíněna Válka s mloky od Karla Čapka. Díky Voyantu lze snadno zjistit, že slovo mlok se v první třetině textu vůbec nevyskytuje. Voyant je ale možné využít nejen pro zkoumání děl klasiků, ale i pro zdokonalování vlastních textů. Během několika vteřin totiž lze snadno odhalit, zda se často neopakují některá slova, nebo zda nejsou použita blízko za sebou, což čtenáře může rušit.
P.S. Tohle je wordcloud tohoto textu bez editace. Teď už vidím, že slovo "snadno" bych měl nějak nahradit :-)

České televize? Drahý přežitek...

Česká televize se díky historickému vývoji stala pevně etablovanou součástí naší mediální krajiny. Její roli ve společnosti definuje zákon, a tak je cíl jejího zřízení pevně daný. Úkolem naší veřejnoprávní televize a jejího zpravodajství je podle zákona 483/1991 Sb. především poskytovat kvalitní a objektivní informace, které slouží k naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti.

Program by měl poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace, a to pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů. Cílem je posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti. Česká televize také má rozvíjet kulturní identitu obyvatel České republiky, tedy včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin.

Co je to objektivita?

Zákonodárcům se tak podařilo vytvořit zdánlivě jasnou definici poslání České televize. Jenže definice se skutečně jeví jasně jen zdánlivě, její slova si totiž každý může vyložit jinak. Povšimněme si termínu kvalitní a objektivní informace a zamysleme se, jaké by zprávy naplňující tyto pojmy měly být. Nepochybně každý přineseme různý pohled podle našeho vnímání světa a dosavadních zkušeností. Někteří mediální teoretici dokonce tvrdí, že nelze dosáhnout úplné objektivity.

Kupříkladu Barbora Osvaldová, vedoucí katedry žurnalistiky na FSV UK, ve své práci píše: Zpravodajství nemůže být čistě neutrální proces, protože není v lidských silách zbavit se jisté tendenčnosti a zaujetí. A je jedno, zda autor ke skutečnosti přistupuje s nejlepšími úmysly nebo dokonce snahou pomoci. I s nejlepším předsevzetím (nebo právě s ním) lze s fakty manipulovat. Proto teoretici i mnozí novináři docházejí k názoru, že absolutní objektivnosti nelze dosáhnout, jelikož už sám výběr skutečností, které mají být sděleny, je proces neobjektivní.¹ Může pak veřejnoprávní zpravodajství vůbec naplňovat zákon?

Objektivita zpravodajství pochopitelně je častým tématem při diskuzích o úloze České televize ve společnosti. Řada lidí považuje některé zpravodajské pořady za to nejkvalitnější, co lze v této zemi konzumovat. Jiní odborníci jsou ale kritičtí a označují za ČT za aktivistické medium, které je proevropské, ekologistické, multikulturistické a genderistické. Příznivci malých politických stran si zase často stěžují na jejich ignoraci, která vede k nízkým volebním ziskům. Na přehlížení si několikrát stěžovala i KSČM. Také současný prezident republiky Českou televizi kritizuje.

Z aktuálních událostí je nutné zmínit příznivce takzvané Holešovské výzvy (a dalších podobných uskupení), kteří upozorňují, že je televize ve zpravodajství přehlíží nebo o nich informuje nedostatečně. Ti nejradikálnější kritici pak dokonce před budovou televize na Kavčích horách několikrát demonstrovali. Otázka objektivity zpravodajství tak rozděluje veřejnost.

I já osobně se domnívám, že Česká televize o některých událostech neinformuje tak, jak by měla. Problémem je i řazení zpráv v relacích a ignorování některých témat. Nemyslím si ale, že by tak zaměstnanci veřejnoprávní instituce činili záměrně. Prostě jen pracují podle svých nejlepších schopností, podle svého pohledu na věc. Vždyť celkové vyznění reportáží mohou ovlivnit už jen některé jazykové prvky a formulace slov. Kupříkladu i Jakubem Železným zmiňovaná nekritičnost některých redaktorů ke státním složkám a především pak k policii. Někteří zpravodajové tak tvrzení policejních mluvčích pokládají za pravdu a vůbec jej nepodrobují kritice. Sám jsem byl jako fotbalový fanoušek několikrát svědkem jasných policejních selhání, které následně tiskový mluvčí lživě přešel (např. mlácení fotbalového fanouška na derby).

Ze státního se dojí nejlépe

Další otázkou pak je, zda má vůbec smysl fungování instituce, která vzbuzuje takové kontroverze a své poslání ani zcela plnit nemůže. Provoz České televize navíc je financován z kapes občanů, a to často nedobrovolně. Vždyť jeho platba popírá osobní svobodu každého z nás! Takzvaný koncesionářský poplatek (momentálně 135 Kč) je totiž fakticky majetkovou daní, daní z vlastnictví televizního přijímače. I lidé, kteří Českou televizi nesledují, ji musí financovat a nemohou se tak rozhodnout, zda o program mají zájem. Proč nemají možnost volby?

I v případě České televize pak platí pravidlo, že státem financovaná instituce se zajištěním příjmem nehospodaří efektivně a zdroji plýtvá. Televize je kolos s ročním rozpočtem téměř 7 miliard korun a 2 800 zaměstnanci, kteří dokonce i sami někteří zaměstnanci označují za polosocialistický moloch. Pokud by se Česká televize zbavila části nutných příjmů a musela by se přizpůsobit trhu, nepochybně by ji to donutilo k efektivnějšímu hospodaření.

Navíc nejde pouze o otázku zpravodajství, Česká televize také vysílá různé estrády nebo komerční sport a další pořady, které na veřejnoprávní službě nemají co dělat. Ušetřeme tak svoje kapsy a zrušme koncesionářský poplatek. Ať si za veřejnoprávní službu a její zpravodajství platí ten, kdo o ni má zájem. Ostatní si v 21. století snadno zajistí dostatek informací z jiných zdrojů.

Videodojmy z jarní návštěvy Benátek

V dubnu jsem se konečně vydal do italských Benátek. Počasí přálo, a tak jsem si užil procházku nádherným historickým městem plným holubů a lodí, což reflektují i má videa :-)

Mafiáni, fanoušci a média

Už hodně dlouho si majitelé Slavie zahrávají s osudem nejstaršího českého klubu. Vše dospělo až do stádia, kdy se nejvěrnější slávističtí fanoušci pokusili v přestávce semifinále domácího poháru zlynčovat zástupce majitele. Hozením několika piv na generálního ředitele a snahou o vniknutí do útrob stadionu dali "neznámým" jasný vzkaz: "Plivat do tváře si nenecháme."


Synot Tip Aréna, kde je nyní Slavia pouze v nájmu, ve čtvrtek zažila horké chvíle. Místo radosti z krásných sportovních chvil se zde odehrály bitvy s policií. Některá média viníka situace brzy našla a to u slávistických fanoušků. Miroslav Platil totiž v MF Dnes prohlásil, že šlo o cílenou a režijně ošetřenou akci fotbalových výtržníků. Bývalý kamarádíček Petra Macha by si ale měl prvně zamést před vlastním prahem. Co s klubem sám za 10 měsíců své činnosti dokázal? Pro koho vůbec pracuje a čeho vlastně mimo neustálého mlžení a povídání o tom, jak to se Slavii myslí dobře, docílil?

Skutečné viníky celé situace je třeba hledat jinde než u zoufalých fanoušků. V řadách mafiánů, kteří klub dlouhodobě a cíleně vedou k zániku. V osobě usvědčeného zločince Petra Sisáka, jenž za vytunelování litoměřických fondů od soudu odešel bez trestu. V řadách kravaťáků kšeftujících s tradicemi.

Kdo dnes ještě může věřit slovům generálního ředitele Slavie, který už měsíce opakuje stále to samé, tedy "vše je na dobré cestě"? Kdo důvěřuje společnosti Natland, že je pro Slavii záchranou? Proč se novináři nepokusí zjistit, kdo za společností registrovanou na Kypru stojí? S čím kapitálem nakládá? Proč slavní reportéři MF Dnes nerozpletou pozadí celé situace ve Vršovicích, v níž se angažuje společnost Key Investment, stamilióny svázaná s několika pražskými radnicemi? Že by se to někomu nehodilo?

Namísto zásadních otázek se sobotní MF Dnes obsáhle zabývá kriminalizací vniknutí tisíce zoufalých fanoušků na hrací plochu. Namísto odpovědí na skutečné problémy spolu s bezpečnostním manažerem svazu řeší, že pár mladíků s radikálním názorem prokoplo sklo VIP sekce a utrhlo záchodová prkýnka. Filip Saiver žádá nový zákon o fotbalovém násilí, ví však to, že v posledních letech byli všichni zranění na českých stadionech jen z rukou policie nebo pořadatelů?

Noviny zoufají, že hráči nemohou vyhrát pohár a dostat se tak do Evropy. Uvědomuje si list, že by bankrotující klub bez licence ani evropské poháry hrát nemohl? Kdy česká média v čele s "nejserióznějším deníkem v Česku" konečně pochopí, že opravdové problémy, které trápí nejstarší český klub, potažmo celý český fotbal, mají úplně jinou příčinu než obyčejné fanoušky, kteří fotbal milují?

Hospoda

Každou neděli od sedmi večer TV Nova vysílá další reprízu oblíbeného seriálu Hospoda. Tento 25minutový sitcom o 52 dílech zažil premiéru už v roce 1996, kdy vznikl jako jeden z prvních vlastních projektů Novy. Ta pro jeho realizaci využila scénář Jiřího Drejnara, k natáčení pak přizvala známého režiséra Jaroslava Dudka, jenž proslul třeba režií Nemocnice na kraji města nebo dalších úspěšných seriálů a divadelních her. Tentokrát nevytvořil žádný umělecký skvost, pouze seriál s maximálním zaměřením na vtip a pohodové prostředí.

Producenty je třeba pochválit za výběr postav, v mnoha charakterech různých sociálních skupin se jistě najde mnohý pravidelný návštěvník restauračních zařízení. U pěnivého moku se v cenové čtyřce v barrandovských ateliérech setkávali nejrůznější štamgasti. Od obyčejného kotelníka Babuly Bronislava Poloczka, který je schopný vypit třicet piv za den, přes živnostníka Vencu Nováka Ladislava Potměšila, advokáta v podání Jana Kanyzy, až po psychiatra a městského radního Jiřího Menzela. Každý v hospůdce hledá to své, někdo potřebuje jen nasát svou denní pivní dávku, jiný miluje atmosféru a studuje místní rozmanité charaktery. Hospodě šéfuje pohodový výčepní Petr Nárožný, tu a tam se zjeví kuchař Kachna (Josef Dvořák) schopný uvařit klidně psa. Jediným záporákem v tomto vydařeném schématu je vlezlý pan domácí, jenž neustále sekýruje a ostatní mu tak připravují různé škodolibé akce. Luxusní herecké obsazení doplňuje také spousta známých hostů, kteří se tu a tam v seriálu mihli. V Hospodě se tak krátce objevil například Marek Eben, Jiří Pomeje nebo Miroslav Moravec. Všichni byli vítaným oživením.

Typové skvělým postavám scénář nabídl běžné hospodské příběhy ze života, jednou tak štamgasti řeší nefunkčnost pípy, podruhé zase návštěvu potulného vynálezce, jindy se do hospody zatoulá zájezd fotbalových fanoušků. Žádné velké nápady, žádné exteriéry, prostě česká knajpa a její typická atmosféra. Divák si skutečně může připadat, jako by v ní sám seděl. Kvalita jednotlivých dílů seriálu kolísá s tématem. Vedle nezapomenutelných scén se tak najdou i poněkud hlušší místa, kdy se přes plytké opilecké řeči lze pobavit snad jen harmonikou a pomyšlením na zlatavý mok. I to ale velkému množství diváků Novy stačí k příjemně strávenému večeru. Hospoda dodnes patří k tomu nejlepšímu, co novácká produkce vytvořila.

Politická střelnice aneb Konečně bez cenzury

Zuzana Bubílková tvořila společně s Miroslavem Šimkem sehranou dvojici politických satiriků. S oblíbeným cyklem S politiky netančím od poloviny devadesátých let duo bavilo diváky České televize, se třetím tisiciletím se pak oba přemístili na Novu, kde pořad trhal rekordy ve sledovanosti. Po smrti Miroslava Šimka v roce 2004 se úspěšná dvojice bohužel rozpadla, Bubílková sama vysoce nastavenou laťku neudržela a pořad tak časem musel skončit. O novou reinkarnaci a slavný návrat se od ledna loňského roku Zuzana Bubílková pokouší na TV Barrandov v cyklu Politická střelnice aneb Konečně bez cenzury. Na obrazovkách této mladé televize se půlhodinový pořad objevuje každý pátek od 21:45.

Jen těžko si však lze představit nudnější náplň pátečního večera než sledování tohoto snažení o vtipnou politickou satiru. "Bubu" s odchodem Miroslava Šimka ztratila veškeré kouzlo, její glosy politických událostí se potácí v nánosech nudy a trapnosti. Ta tam je inteligentní nádech humoru. Pokud už divák vydrží pištivý hlas moderátorky bez ztráty sluchu, vyslechne si mnoho pokusů o vtip a o jemnou ironii. Bubílková doslova pálí jednu hlášku za druhou, bohužel z jejich úst pobaví tak jeden vtip ze sta. Vrcholem posledního dílu byla snaha o imitaci Miloše Zemana, kterou by snad Bubílkové nevěřil ani její největší fanoušek. Umělý sitcomový smích pouštěný po těchto perlách je pak spíše k pláči. Politická střelnice se odehrává v nevýrazném studiu. Není se co divit, diváci by v divadle show takovéto úrovně asi jen tak nerozdýchali.

Potenciál zachránit půlhodinové vysílání mají rozhovory s pozvanými osobnostmi. Moderátorka se k nim od mdlého papundeklového pultíku přesune na pohodlný gauč, zásadně zpomalí zběsilé tempo řeči a klidně rozmlouvá s hosty. Třeba Petra Paroubková z posledního vysílání jistě dokáže diváka rozesmát, rozhodně tak ale neučíní prohlášením, že vydělává více než svůj manžel, který je u ní neplaceným nájemníkem. Ve výsledku tak na zatím posledním dílu tohoto formátu pobavila snad jen anketa s občany, kdy někteří oslovení připomněli, že nikdo není dokonalý.

Politická střelnice je tak jen ubohou kopií populárního satirického pořadu S politiky netančím. Zuzaně Bubílkové popřejme snad jen brzký odchod do komediálního důchodu.