České televize? Drahý přežitek...

Česká televize se díky historickému vývoji stala pevně etablovanou součástí naší mediální krajiny. Její roli ve společnosti definuje zákon, a tak je cíl jejího zřízení pevně daný. Úkolem naší veřejnoprávní televize a jejího zpravodajství je podle zákona 483/1991 Sb. především poskytovat kvalitní a objektivní informace, které slouží k naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti.

Program by měl poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace, a to pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů. Cílem je posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti. Česká televize také má rozvíjet kulturní identitu obyvatel České republiky, tedy včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin.

Co je to objektivita?

Zákonodárcům se tak podařilo vytvořit zdánlivě jasnou definici poslání České televize. Jenže definice se skutečně jeví jasně jen zdánlivě, její slova si totiž každý může vyložit jinak. Povšimněme si termínu kvalitní a objektivní informace a zamysleme se, jaké by zprávy naplňující tyto pojmy měly být. Nepochybně každý přineseme různý pohled podle našeho vnímání světa a dosavadních zkušeností. Někteří mediální teoretici dokonce tvrdí, že nelze dosáhnout úplné objektivity.

Kupříkladu Barbora Osvaldová, vedoucí katedry žurnalistiky na FSV UK, ve své práci píše: Zpravodajství nemůže být čistě neutrální proces, protože není v lidských silách zbavit se jisté tendenčnosti a zaujetí. A je jedno, zda autor ke skutečnosti přistupuje s nejlepšími úmysly nebo dokonce snahou pomoci. I s nejlepším předsevzetím (nebo právě s ním) lze s fakty manipulovat. Proto teoretici i mnozí novináři docházejí k názoru, že absolutní objektivnosti nelze dosáhnout, jelikož už sám výběr skutečností, které mají být sděleny, je proces neobjektivní.¹ Může pak veřejnoprávní zpravodajství vůbec naplňovat zákon?

Objektivita zpravodajství pochopitelně je častým tématem při diskuzích o úloze České televize ve společnosti. Řada lidí považuje některé zpravodajské pořady za to nejkvalitnější, co lze v této zemi konzumovat. Jiní odborníci jsou ale kritičtí a označují za ČT za aktivistické medium, které je proevropské, ekologistické, multikulturistické a genderistické. Příznivci malých politických stran si zase často stěžují na jejich ignoraci, která vede k nízkým volebním ziskům. Na přehlížení si několikrát stěžovala i KSČM. Také současný prezident republiky Českou televizi kritizuje.

Z aktuálních událostí je nutné zmínit příznivce takzvané Holešovské výzvy (a dalších podobných uskupení), kteří upozorňují, že je televize ve zpravodajství přehlíží nebo o nich informuje nedostatečně. Ti nejradikálnější kritici pak dokonce před budovou televize na Kavčích horách několikrát demonstrovali. Otázka objektivity zpravodajství tak rozděluje veřejnost.

I já osobně se domnívám, že Česká televize o některých událostech neinformuje tak, jak by měla. Problémem je i řazení zpráv v relacích a ignorování některých témat. Nemyslím si ale, že by tak zaměstnanci veřejnoprávní instituce činili záměrně. Prostě jen pracují podle svých nejlepších schopností, podle svého pohledu na věc. Vždyť celkové vyznění reportáží mohou ovlivnit už jen některé jazykové prvky a formulace slov. Kupříkladu i Jakubem Železným zmiňovaná nekritičnost některých redaktorů ke státním složkám a především pak k policii. Někteří zpravodajové tak tvrzení policejních mluvčích pokládají za pravdu a vůbec jej nepodrobují kritice. Sám jsem byl jako fotbalový fanoušek několikrát svědkem jasných policejních selhání, které následně tiskový mluvčí lživě přešel (např. mlácení fotbalového fanouška na derby).

Ze státního se dojí nejlépe

Další otázkou pak je, zda má vůbec smysl fungování instituce, která vzbuzuje takové kontroverze a své poslání ani zcela plnit nemůže. Provoz České televize navíc je financován z kapes občanů, a to často nedobrovolně. Vždyť jeho platba popírá osobní svobodu každého z nás! Takzvaný koncesionářský poplatek (momentálně 135 Kč) je totiž fakticky majetkovou daní, daní z vlastnictví televizního přijímače. I lidé, kteří Českou televizi nesledují, ji musí financovat a nemohou se tak rozhodnout, zda o program mají zájem. Proč nemají možnost volby?

I v případě České televize pak platí pravidlo, že státem financovaná instituce se zajištěním příjmem nehospodaří efektivně a zdroji plýtvá. Televize je kolos s ročním rozpočtem téměř 7 miliard korun a 2 800 zaměstnanci, kteří dokonce i sami někteří zaměstnanci označují za polosocialistický moloch. Pokud by se Česká televize zbavila části nutných příjmů a musela by se přizpůsobit trhu, nepochybně by ji to donutilo k efektivnějšímu hospodaření.

Navíc nejde pouze o otázku zpravodajství, Česká televize také vysílá různé estrády nebo komerční sport a další pořady, které na veřejnoprávní službě nemají co dělat. Ušetřeme tak svoje kapsy a zrušme koncesionářský poplatek. Ať si za veřejnoprávní službu a její zpravodajství platí ten, kdo o ni má zájem. Ostatní si v 21. století snadno zajistí dostatek informací z jiných zdrojů.