I čeští nekatolíci stvořili umělecké skvosty. A stály za to!

Císařská konírna Pražského hradu do 4. dubna tohoto roku hostí výstavu uměleckých děl českých nekatolických církví z let 1380 až 1620, tedy v období od husitství do porážky českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře. Vedle římských katolíků tehdy měli právní postavení zajištěné jen utrakvisté, ostatní denominace jako Jednota bratrská, luteráni a kalvinisté, fungovaly mimo zákon. Autoři expozici připravovali tři roky, nakonec se díla podařilo vystavit u příležitosti 400letého výročí vydání Majestátu Rudolfa II.

Výstava je vůbec první podrobnou přehlídkou českého nekatolického umění a vyvrací dodnes rozšířenou představu, že jej reformační církve odmítaly. Nekatolíci sice umělecké předměty odsuzovali jako předmět uctívání, avšak tolerovali je alespoň jako didaktickou pomůcku. Ani nejradikálnější kalvinisté v civilním životě neměli s malbami problém. Dnešní představy jsou nepřesné také kvůli tomu, že mnoho děl bylo v období po Bílé hoře zničeno. Právě více než sto exponátů, které shromáždili odborníci z Ústavu dějin umění a Filosofického ústavu AV ČR, tyto názory spolehlivě vyvrací.

Přes nepříliš velké prostory Císařské konírny se díla podařilo dobře uspořádat. Návštěvník může chronologicky prohlížet jednotlivé umělecké skvosty a postupovat v souladu s dějinným vývojem. Díky dobrým a srozumitelným popiskům, která uvádí i základní historický kontext, jsou díla přístupná i pro laiky. Texty mohou klidně sloužit jako názorná učebnice dějepisu.

Kurátoři Kateřina Horníčková a Michal Šronka dokázali sehnat díla z celé země. Mimo pražských středisek nekatolictví – Betlémské kaple a Týnského chrámu – se návštěvníci mohou kochat také exponáty z regionů jako například z Kutné Hory, Hradce Králové nebo Chrudimi. Mezi ty nejcennější artefakty patří vůbec první a dosud nevystavená Klaudiánova mapa Čech z roku 1518 nebo Göttingenský kodex, ručně psaný a iluminovaný teologický spis zapůjčený z Německa. Dále nechybí například historicky unikátní Jenský kodex, neméně vzácná Bible kralická nebo známý Šamotulský kancionál.

Na své si přijdou také obdivovatelé Jana Husa. Ti mimo jiné mohou spatřit jedinou dochovanou deskovou malbu zachycující Husovo upálení na oltářním křídle kostela sv. Václava v Roudníkách na Ústecku. Zachovala se jen díky tomu, že byla přemalována. Jana Husa objevili pod raně barokní malbou studenti restaurátorského ateliéru AVU v 60. letech minulého století.

Výstava přes množství děl z různých míst i od odlišných náboženských skupin působí uceleným dojmem, jenž se autorům povedl naladit vhodným rozmístěním exponátů a poučnými popisky poskytujícími základní vhled do historické situace. Národ se tak může nenásilně seznámit s českým nekatolickým uměním. Nádherné obrazy, sochy nebo ukázky knižní produkce v mnoha případech vezmou dech i absolutnímu uměleckému laikovi.

Na cestě - pohodové cestopisy

Pondělní večer býval po mnoho let v České televizi ve znamení cestopisného pořadu Cestománie. Cyklus od společnosti Febio, který ČT nakonec uzmula Nova, v únoru roku 2006 na prvním programu veřejnoprávní stanice nahradil pořad Na cestě. Ten tak už téměř tři roky připravuje produkční společnost FRMOL, s.r.o., jež uspěla v konkurzu na žánr cestopisu. Projekt koordinuje artdirector Mojmír Kučera.

Tvůrci se správně zaměřují zejména na atraktivní a zároveň často nepříliš známé lokality. V poslední době tak divákům představili třeba deltu Dunaje, Filipíny nebo Černou horu. V rozmanitých místech popisují všechny typické aspekty oblasti - přírodu, historii, kulturu i sociální prostředí. Hlavní důraz ale kladou na způsob života a tradice místních obyvatel. V každé lokalitě se zároveň snaží vyhledávat odkazy na Českou republiku. Ty jsou pro českého diváka vždy zpestřením zahraničního tématu.

To využili i v pondělí 4. ledna, kdy se komentátoři pořadu - Jiří Bartoška a Miroslav Donutil – slůvky potulovali po francouzském Champagne a krajinu hned srovnávali s Jižní Moravou, vinařskou baštou naší republiky. Pak už následovala klasická cesta po stopách šampaňského, kde filmaři představili jeho historii, výrobu i konzumaci v restauracích. Nejen tímto lahodným nápojem je ale živ člověk na severovýchodě Francie. Cestopisná mozaika pokračovala výrobou sušenek, hledáním lahodných lanýžů za asistence houbařského psa, krátkou přehlídkou místního malířského umění a nakonec i procházkou po nejvýznamnějších památkách. Pro diváka poutavé je zacílení na obyčejné lidi, kdy autoři vždy nechají vybraného domorodce rodným jazykem vykládat svůj životní příběh a dodávají tak pořadu osobnější rozměr. Herecká dvojice průvodců Bartoška a Donutil působí sehraným dojmem a svým příjemným vykládáním a dialogy vesele komentujícími dění na obrazovce udržuje pozornost u zvídavé kamery. Dobrou atmosféru dodává i vhodně volená hudba.

Dokumentární cyklus Na cestě je tak zdařilým oddechovým cestopisem, jenž pokračuje v dobrém jménu a konceptu Cestománie. Za necelých třicet minut sice oblast nikdy nemůže představit patřičně do hloubky, autorům se ale daří krátce vyzdvihnout různé zajímavé informace, které tvoří zábavnou mozaiku a jsou tak příjemným a oddychovým zpestřením pondělního vysílacího schématu pro všechny milovníky cestování.

Jak jsem poznal vaši matku

Kanál Prima Cool 26. listopadu v české premiéře uvedl kultovní americký seriál Jak jsem poznal vaši matku (v originále How I Met Your Mother). HIMYM, jak je oblíbený sitcom připomínající třeba Přátele zkracován, je vysílán na obrazovkách americké stanice CBS už od roku 2005. Aktuálně za oceánem běží pátá série. V Česku se stal velmi populární dávno před televizní premiérou hlavně díky fenoménu stahování z internetu, které využívají zejména mladí lidé. Fanoušci pořadu sami vytváří české titulky a vesele je s jednotlivými epizodami ihned po odvysílání americké premiéry nabízí ke stažení. Seriál k nám tak přichází se značným zpožděním a s českým dabingem, jak je na našem trhu stále pravidlem.

Situační komedie zpětně pomocí flashbacků vypráví příhody hlavního hrdiny Teda Mosbyho, který svým dětem v roce 2030 hodně obšírně vykládá, jak se seznámil s jejich matkou. Vzpomínky začínají roku 2005 v New Yorku, kde architekt Ted bydlí společně se studentem práv Marshallem a s jeho životní láskou Lilly. Do party patří ještě svérázný sukničkář Barney. Na číslo pět skupinu nerozlučných přátel záhy doplní moderátorka zpráv Robin, která si s Tedem v úvodním díle vyrazí na neúspěšné rande. A mohou se začít odehrávat humorné příběhy všech postav plné gagů, romantiky i nočních flámů, které jsou díky své rychlosti, různým odbočkám a zvratům ve vyprávění jako šité na míru dnešním mladým divákům. Cílová skupina ocení i množství slangových výrazů a odkazů na různé současné popkulturní fenomény.

Téměř každý divák si brzy zamiluje zejména sukničkáře Barneyho, jenž považuje svádění dívek za hlavní náplň svého života. Od zbylé čtveřice, která víceméně reprezentuje klasické komediální charaktery, se dost liší svou přímočarostí, cynismem a touhou po plnění všech svých pubertálních snů. Pro ně neváhá zapojit fantazii a vymyslet různé šílené akce. Ty populární proutník koření nezapomenutelnými hláškami. Právě hlášky nabízí důležitou otázku, jak se je překladatelům podaří přenést do češtiny. Třeba Barneyho oblíbené "Suit up" na Primě přeložili jako "Nahoď oblek", což tak chytlavě nevyzní. Uvidíme, jak se tvůrci s překlady popasují v dalších dílech. Příležitostí k příjemnému překvapení budou mít ještě hodně.

Samotný dabing pak rozhodně patří k tomu lepšímu, co nám české televize momentálně servírují. Pečlivá práce režiséra Filipa Jančíka, který si byl plně vědom složitého úkolu a jednotlivé dabéry vybíral opravdu důkladně, se vyplatila. Žádná postava není hlasem vyloženě „zabita“ třeba jako Sheldon Cooper v Teorii velkého třesku, na druhou stranu ale nikdo v prvních momentech ani výrazněji nenadchne. Pokud dabéři nasazenou laťku alespoň udrží, jistě nové diváky neodradí. A to je pro úspěch tohoto pořadu klíčové. How I Met Your Mother patří k absolutní špičce současné americké sitcomové produkce. Každý fanoušek pohodových komediálních oddychovek by měl společně s dětmi Tedův příběh poslouchat. Určitě se bude dobře bavit.

Kocour Mikeš

Když ho přivedli, byla to vlastně taková malá černá kulička, co se sotva držela na nožičkách. Jedna přední, druhá přední, třetí zadní, čtvrtá zadní. K tomu ještě ocásek, pusa, nos, dvě malá očka a fousky. Vesele si poskakoval po gauči, hladit se ale nenechal. Byl ještě ostýchavý a bál se. Aby ne, takové roztomilé kočičí miminko. Dlouhé angorské chlupy měl černé jak uhel, žluté oči mu mezi nimi krásné svítily. Stačilo je zachytit na fotoaparát nebo na ně v noci posvítit a jejich lesk ještě vynikl.

Dostali jsme ho jako kocoura od Mikešů, proto dostal taky jméno Mikeš. Už za pár dní se z malého koťátka stával pravý kočičí princ. Nechal se hladit, drbat za ouškem, na bradičce i na čelíčku. A moc rád papal. Nejraději si smlsnul na rybičce, to se vždy olizoval až za ušima a vesele si mňoukal. Chutnalo mu, hlad měl skoro pořád. Asi po rodičích, ti se totiž na statku na venkově vůbec neměli špatně. Mikeš si žádal pozornost i u stolu, kde naše rodina obědvala. Znovu mňoukal, lísal se k mé noze a chtěl nějakou tu dobrůtku. Tu mu přistál kus uzeninky, jindy zase tavený sýr. Mikešek ale nepohrdl ani sladkostmi, nejraději měl domácí bábovku. Ta mu tak šmakovala! K pití si náš kocourek nejraději dopřával vodu z mističky. Mlíčko jako jiným kočičkám mu moc nechutnalo. Občas si ho ale stejně dal. To mu pak stékalo po bradičce a na černých chlupech bylo hodně vidět.

Poprvé venku
Po pár měsících šel Mikešek poprvé ven. Musel zdolat kupu schodů, ale už byl větší a zvládl to. Sice s pomocí celé rodiny, ale zvládl. A už byl venku! V trávě na zahrádce před domem se mu tuze líbilo. Travičku okusoval jako správná kočka, tráva v bříšku totiž zvířátkům dělá dobře. Lidem ale ne. Po procházce v trávníku náš kocourek uviděl stromek a mohl vyzkoušet své drápky. Hned zjistil, na co je doopravdy má, že s nimi jen nemusí škrábat svého páníčka. Pevně se drápky zachytil kůry stromu a šplhal si to vzhůru. Vylezl k první větvi a chtěl zase dolů. Jenže ouha! Dolů to tak snadno nešlo. Mikešek se zpátky bál, a tak jsme mu museli pomoci. Tak neslavně skončila jeho první velká cesta ven.

Později už chodil před dům sám. Věděl totiž, že doma čůrat nesmí. Pak vždycky přede dveřmi mňoukal, abychom mu otevřeli a on mohl ven, kde měl svůj kočičí záchod v záhoncích. Jak rostl, tak se stále raději toulal. Vždycky se ale vrátil zpátky do tepla domova. Když se párkrát zapomněl, stačilo vyjít na zahrádku a volat: „Mikeši!“, poslušně se po chvíli ze tmy zjevil a už se zase spokojeně lísal k mé nožce.

Myšky, ty já rád
Psi nemají rádi kočky, kočky zase nemají rády myši. To ví každý. Ne vždy to ale úplně platí. Mikeš se totiž psů nebál. Když k nám nějaký zabloudil, kočičí strážce našeho domu naježil své dlouhé chlupy a zastrašil ho. Pes pak utíkal, co mu nohy stačily. Náš kocourek byl i šikovný hospodář a pomáhal celé rodině. Každou chvíli přinesl ulovenou myšku. S kořistí se rád přišel pochlubit. Hlodavce přinesl v zubech až domů před dveře. Pak ho položil, mňoukal a museli jsme ho pohladit, jinak by nepřestal. Tak jsi hodný, Mikešku! Kocourek se nejvíce těšil na zimu, kdy jsme dávali před okno krmítko, kam se slétaly sýkorky a další ptáčci. To se Mikeškovi líbilo nejvíce. Zpoza okna je pozoroval a strašil. Bu bu bu, šáhnu na vás svými drápky. Sýkorky byly ale chytré a věděly, že Mikešek na ně nemůže. A tak klidně papaly připravená slunečnicová semínka.

Jak nás Mikeš převezl
Nejvíce nás kocourek překvapil, když měl krásný rok a půl. Z ničeho nic začal tloustnout. Jedl hodně, tak jsme si z toho nic nedělali. Mikešek ale tloustnul stále víc a víc, až to bylo podezřelé. A pak nám to došlo. Mikeš je vlastně kočička a čeká koťátka! To nám zase jednou Mikešovi něco zatajili. Brzy se tak kocour Mikeš stal kočičkou a rovnou hrdou maminkou. Koťátka byla krásná, jedno černé, druhé mourovaté, třetí taky černé. Pro takové fešáky nebyl problém najít nové páníčky. Koťátka tak dnes dělají svým rodinám stejnou radost jako Mikeš té naší.

FreeBee – herní ráj pro každého pařana

Představuji další projekt, na kterém momentálně pracuji:

Nudíte se a nevíte co dělat? Zahrajte si počítačovou hru. Nepotřebujete peníze ani nadupaný počítač, stačí obyčejná postarší mašina a připojení k internetu. Právě pro vás je připraven server FreeBee.cz, který nabízí ty nejlepší hry zdarma. Specializuje se na hry online a rovněž hry přímo ke stažení na disk vašeho počítače. V současnosti obsahuje více než tři tisíce různých titulů, které jsou na hlavním portálu FreeBee.cz přehledně rozděleny do několika kategorií (Adventury, Akční, Animace, Arkády, Jiné, Kreativní, Logické, RPG, Simulace, Sporty, Strategie a Závodní). Díky obrovskému množství super her si na své přijdou všichni.

Součástí FreeBee network jsou i další projekty, jež cílí na různé skupiny hráčů. Zejména pro holky je určen server BeeGirl. Obsahuje ty nejlepší hry pro dívky. Jsou rozděleny do těchto kategorií – Adventury, Animace, Arkády, Design, Jiné, Kreativní, Líčení, Logické, Oblékání, Simulace a Sporty, vždy samozřejmě se zaměřením zejména na dívčí publikum. Dívky každého věku na BeeGirl najdou také různé populární oblíkačky neboli dressup hry, kde je úkolem hráče obléci celebritu a hry o líčení (makeup, makeover). Gamesy zahrnují nejznámější celebrity dneška jako je Britney Spears, Hannah Montana, Myley Cyrus a další. Na své si ale přijdou i dívky, které celebritám moc neholdují. Populární jsou třeba hry na principu hledání rozdílů mezi obrázky, kterých je také dostatek.

Na hry pro kluky je zaměřený server BeeBoy. Ten obsahuje akčnější gamesy, které jsou velmi pečlivě řazeny do kategorií - Arkády, Jiné, RPG, Simulace, Sporty, Strategie a Závodní. Kdo z kluků si chce zajezdit, zastřílet, zaskákat či zalétat, má možnost. Menším i větším klukům web nabízí spoustu zábavy, jakou mají rádi!

Čtvrtým do party FreeBee network je žánrový web BeeVenture. Ten se zaměřuje na adventury a RPG, které řadí do následujících kategorií – 2D, 3D, Intuitivní, Jiné, RPG a Útěkové. Adventure hry jsou dále podle tematiky děleny na Detektivní, Dobrodružné, Fantazie, Humorné, Jiné, Sci-fi a Strašidelné. Kategorií pro fajnšmekry jsou útěkovky (Escape the Room hry). V nich se dobrodruh pokouší najít si cestu z různých lokací. Akčnější prvek serveru přidávají RPG - role playing games, tedy hry na hrdiny. Ve stovkách zajímavých titulů si ale najde ten svůj jakýkoli hráč a milovník silných příběhů a osudů.

Na všech FreeBee serverech každý den vychází množství kvalitního ručně tříděného herního materiálu. Orientace v množství titulů je snadná, každý hráč si přijde na své. Je jen na vás, jaký kousek si vyberete pro následující hodiny zábavy.

Game Page

Další z kritik televizních pořadů:

Každou sobotu po obědě běží na ČT2 blok pořadů pro mladé diváky. Jeho součástí je také Game Page – pořad o videohrách, který Česká televize připravuje pravidelně už od roku 1999. Z původně měsíční periodicity a ani ne desetiminutové délky se nyní vypracoval až na týdeník se stopáží 22 minut. V současnosti vzniká pod vedením Alana Lederera, moderátorkou je mladá herečka Máša Málková. Ve vysílání se ale objevují i tváře známé z herních médií, jež by vysílání měli dodávat potřebnou odbornost. Diváci tak mohou sledovat Tomáše Zvelebila a Mikoláše Tučka, dva bývalé šéfredaktory časopisu Score, nebo Pavla Prouzu, který dříve vedl internetový server Hrej.cz. Pořad kombinuje zkušenosti redaktorů přímo z branže s moderováním sympatické herečky Máši Malkové, která pořadu cílícímu spíše na mužské publikum, přidává ženský element. Občas se tak ale děje pubertálními vtípky, což úrovni vysílání nepřidává.

Game Page má ustálenou strukturu, tři díly v měsíci jsou zasvěcené počítačovým hrám, čtvrtý konzolím. Na začátku každého dílu redaktoři krátce oznámí novinky z videoherního průmyslu, následují recenze a různé reportáže či rozhovory se zajímavými osobnostmi z branže. Povedený design moderního studia je využíván minimálně. Vysílání se totiž správně zaměřuje na názorné ukázky a videa přímo z her, které hráči chtějí vidět nejvíce.

Do každého dílu se obvykle vejde několik videorecenzí. Ty ale mají kvůli délce pořadu a špatnému využití času prostor pouhých několika minut, což na řádné zhodnocení nestačí. Redaktoři tak hru mohou hodnotit pouze velmi stručně, nedostávají se do hloubky. Některé komentáře jsou navíc plné obecných frází a o samotné hře příliš neřeknou. Diváci by rozhodně ocenili delší příspěvky a podrobnější rozbory jednotlivých titulů. Dalším záporem vysílání jsou časté a zbytečné pokusy o vtip spočívající v různých scénkách s až infantilním humorem. Pokud by autoři místo trapných pokusů o vtip věnovali více prostoru samotným titulům, udělali by lépe. Dobrý obraz nedodává ani zpoždění recenzí oproti datu vydání. K některým hrám se recenzenti v Game Page dostanou až několik měsíců po jejich vydání, což je velmi pozdě.

V současné bídě a minimu produkce, kterou Česká televize obyčejnému mladému divákovi nabízí, je třeba upozornit na každý projekt. Přes nutnou stručnost, jež vysílání velmi ovlivňuje a zbytečné vtipkování na úkor serióznosti, je Game Page na klasických českých televizních stanicích jediným pořadem, který každý týden hráčům přináší informace z v našich končinách dosud stále opomíjeného videoherního průmyslu. Přináší tak alespoň určitou alternativu vůči internetu, kde hráči naleznou daleko více kvalitního videoobsahu.

AZ kvíz – stálice televizních soutěží

Tradiční soutěžní pořad pravidelně běží v České televizi už od roku 1997. Vzniká v brněnských studiích pod vedením režiséra Ladislava Cmírala, který převzal kormidlo po Eugenu Sokolovském mladším. Ten je společně s Jiřím Stejskalem duchovním otcem soutěže. AZ-kvíz má od začátku neměnný koncept, jenž prověřuje zároveň strategickou a vědomostní vybavenost soutěžících. Účastní se ho čtyři hráči, kteří se ve dvojicích utkají v semifinále a vítězové pak ve finále o možnost hry s bankomatem a získání peněžní výhry dosahující maximálně 15 tisíc a případné prémie. O výši výhry rozhoduje pouze štěstí. AZ-kvíz tak sází spíše na skromné ceny, jež neodvádí pozornost diváků od hlavní náplně pořadu. Úkolem soutěžících je spojit políčky své barvy, jež hráč obarví po správném zodpovězení otázky, tři stěny trojúhelníku, který je rozdělen na hrací pole. Každé políčko skrývá jinou otázku, soutěžícímu je napovězeno prvními písmeny hledaného slova. Na odpověď má čas několik sekund, hra se díky tomu zbytečně nezdržuje a stále udržuje pozornost publika. Vše se naklonec vejde do 22 minut stopáže.

V moderování se od vzniku hry střídají Eva Machourková a Aleš Zbořil. Svou roli zvládají velmi dobře, jejich vstupy jsou mimo moderování a pokládání otázek krátké. Nikterak neodvádí pozornost od samotného herního konceptu. K soutěžícím se chovají mile a přispívají k pohodovému dojmu z celého pořadu. Ten umocňuje i na pohled příjemné studio, které v moderním designu nabízí při základním pohledu na hráče kombinaci světle modré a růžové barvy. Mezi dva soutěžící je pak digitálně zasazeno graficky jednoduché a přehledné herní pole.

Osobní rozměr pořadu dodává krátký rozhovor s hráči před prvním kolem. Moderátoři se obvykle ptají na jejich povolání, bydliště a koníčky. I díky výběru rozličným soutěžících všech věkových kategorií a společenských skupin (pořad může tentýž hráč v případě úspěchu navštívit až pětkrát) má AZ kvíz svou popularitu a stálé publikum. Jeho základním kamenem je na pochopení velmi jednoduchý herní systém, který ale nabízí spoustu možností a zajímavé situace. Pořad uvedený podtitulem Soutěž pro každého výběrem otázek skutečně cílí na velmi široké publikum. Otázky se dotýkají snad všech témat lidské společnosti. Nejsou příliš odborné, pořad si tak může oblíbit zvídavý teenager stejně jako obyčejná dojička krav v zapadlé vesničce, která si ráda každý den po práci porovná své znalosti s člověkem na obrazovce. Komunitu kolem pořadu dále tvůrci posilují zveřejňováním sms soutěží o drobné knižní ceny, propracovanou internetovou prezentací a stolní hrou, kterou lze zakoupit v obchodech ČT. Díky popularitě a nízkým nákladům vysílání můžeme očekávat, že AZ kvíz bude svým divákům přinášet nenáročnou zábavu ještě mnoho let.

Také na něj rádi koukáte? :-)

Stojí za přečtení...

Fotbaloví fanoušci jsou oblíbeným tématem médií. Jen málokdy o nich ale informují pravdivě. Proto stojí za to vyzdvihnout ojedinělý zdařilý článek, který odpovídá skutečné realitě. Za komentář od Josefa Káninského Jděte na fotbal a nebojte se bych se mohl podepsat.