úterý 29. prosince 2009

Kocour Mikeš

Když ho přivedli, byla to vlastně taková malá černá kulička, co se sotva držela na nožičkách. Jedna přední, druhá přední, třetí zadní, čtvrtá zadní. K tomu ještě ocásek, pusa, nos, dvě malá očka a fousky. Vesele si poskakoval po gauči, hladit se ale nenechal. Byl ještě ostýchavý a bál se. Aby ne, takové roztomilé kočičí miminko. Dlouhé angorské chlupy měl černé jak uhel, žluté oči mu mezi nimi krásné svítily. Stačilo je zachytit na fotoaparát nebo na ně v noci posvítit a jejich lesk ještě vynikl.

Dostali jsme ho jako kocoura od Mikešů, proto dostal taky jméno Mikeš. Už za pár dní se z malého koťátka stával pravý kočičí princ. Nechal se hladit, drbat za ouškem, na bradičce i na čelíčku. A moc rád papal. Nejraději si smlsnul na rybičce, to se vždy olizoval až za ušima a vesele si mňoukal. Chutnalo mu, hlad měl skoro pořád. Asi po rodičích, ti se totiž na statku na venkově vůbec neměli špatně. Mikeš si žádal pozornost i u stolu, kde naše rodina obědvala. Znovu mňoukal, lísal se k mé noze a chtěl nějakou tu dobrůtku. Tu mu přistál kus uzeninky, jindy zase tavený sýr. Mikešek ale nepohrdl ani sladkostmi, nejraději měl domácí bábovku. Ta mu tak šmakovala! K pití si náš kocourek nejraději dopřával vodu z mističky. Mlíčko jako jiným kočičkám mu moc nechutnalo. Občas si ho ale stejně dal. To mu pak stékalo po bradičce a na černých chlupech bylo hodně vidět.

Poprvé venku
Po pár měsících šel Mikešek poprvé ven. Musel zdolat kupu schodů, ale už byl větší a zvládl to. Sice s pomocí celé rodiny, ale zvládl. A už byl venku! V trávě na zahrádce před domem se mu tuze líbilo. Travičku okusoval jako správná kočka, tráva v bříšku totiž zvířátkům dělá dobře. Lidem ale ne. Po procházce v trávníku náš kocourek uviděl stromek a mohl vyzkoušet své drápky. Hned zjistil, na co je doopravdy má, že s nimi jen nemusí škrábat svého páníčka. Pevně se drápky zachytil kůry stromu a šplhal si to vzhůru. Vylezl k první větvi a chtěl zase dolů. Jenže ouha! Dolů to tak snadno nešlo. Mikešek se zpátky bál, a tak jsme mu museli pomoci. Tak neslavně skončila jeho první velká cesta ven.

Později už chodil před dům sám. Věděl totiž, že doma čůrat nesmí. Pak vždycky přede dveřmi mňoukal, abychom mu otevřeli a on mohl ven, kde měl svůj kočičí záchod v záhoncích. Jak rostl, tak se stále raději toulal. Vždycky se ale vrátil zpátky do tepla domova. Když se párkrát zapomněl, stačilo vyjít na zahrádku a volat: „Mikeši!“, poslušně se po chvíli ze tmy zjevil a už se zase spokojeně lísal k mé nožce.

Myšky, ty já rád
Psi nemají rádi kočky, kočky zase nemají rády myši. To ví každý. Ne vždy to ale úplně platí. Mikeš se totiž psů nebál. Když k nám nějaký zabloudil, kočičí strážce našeho domu naježil své dlouhé chlupy a zastrašil ho. Pes pak utíkal, co mu nohy stačily. Náš kocourek byl i šikovný hospodář a pomáhal celé rodině. Každou chvíli přinesl ulovenou myšku. S kořistí se rád přišel pochlubit. Hlodavce přinesl v zubech až domů před dveře. Pak ho položil, mňoukal a museli jsme ho pohladit, jinak by nepřestal. Tak jsi hodný, Mikešku! Kocourek se nejvíce těšil na zimu, kdy jsme dávali před okno krmítko, kam se slétaly sýkorky a další ptáčci. To se Mikeškovi líbilo nejvíce. Zpoza okna je pozoroval a strašil. Bu bu bu, šáhnu na vás svými drápky. Sýkorky byly ale chytré a věděly, že Mikešek na ně nemůže. A tak klidně papaly připravená slunečnicová semínka.

Jak nás Mikeš převezl
Nejvíce nás kocourek překvapil, když měl krásný rok a půl. Z ničeho nic začal tloustnout. Jedl hodně, tak jsme si z toho nic nedělali. Mikešek ale tloustnul stále víc a víc, až to bylo podezřelé. A pak nám to došlo. Mikeš je vlastně kočička a čeká koťátka! To nám zase jednou Mikešovi něco zatajili. Brzy se tak kocour Mikeš stal kočičkou a rovnou hrdou maminkou. Koťátka byla krásná, jedno černé, druhé mourovaté, třetí taky černé. Pro takové fešáky nebyl problém najít nové páníčky. Koťátka tak dnes dělají svým rodinám stejnou radost jako Mikeš té naší.

Žádné komentáře: