středa 25. října 2017

Jak jsem stopoval horské gorily

Dva metry. Zhruba tolik mě dělí od majestátní gorily. Zírám na ni a se zájmem sleduji, jak baští bambus. Je velká, chlupatá a poletuje kolem ní hejno much. Obrovské hnědé gorilí oči se na mě na chviličku podívají. Trvá to ani ne vteřinku, ale to stačí, abych zatajil dech a byl v naprostém šoku. Gorila se pak znovu skloní k lahodnému bambusu, který je o moc zajímavější než dojatý turista, a já ji stále fascinovaně sleduji.

Horské gorily jsem mohl hodinu obdivovat v přirozeném prostředí východoafrického národního parku Volcanoes z několika metrů a byl to zážitek, jaký se jen tak nezapomíná. Tahle ohromná chlupatá zvířata, která mají s lidmi tolik společného, přece nepotkáte každý den!
To je lahůdka!
Matka a syn (možná)
Pokud si vyhledáte něco o Rwandě, budou gorily po genocidě asi nejcitovanějším tématem, s nímž se setkáte. Gorily můžete pozorovat rovněž v sousední Ugandě a Kongu, s ohledem na organizaci a bezpečnostní situaci je ale Rwanda nejlepší variantou, byť zároveň nejdražší.

Přes 80 % turistů do Rwandy, která by v roce 2017 z turismu chtěla získat 440 milionů amerických dolarů, míří právě díky gorilám horským a ani já jsem přes vysokou cenu neváhal a pořídil si povolenku. Kvůli ceně ve výši 750 dolarů jsem se pečlivě rozmýšlel, zda za gorilami vyrazit. Rozhodnutí ale uzrálo brzy.

Je nutné vzít v potaz nejen vlastní zážitek, ale poplatek považovat také za formu podpory národního parku, ochrany goril a místní komunity. Evidentně to funguje, protože počet goril ve Rwandě pozvolna roste, byť celosvětově stále nepřesahuje tisíc jedinců. Po cestách v této zemi v srdci Afriky uvidíte také spoustu nových staveb.
Na silnicích narazíte i na profesionálně vypadající cyklisty

Nějaká ta organizační…
Přes email jsem povolenku rezervoval s čtyřměsíčním předstihem - počet permitů je totiž omezený (méně než 100 na den - podle počtu habituovaných skupin), a tak je potřeba povolení rezervovat velmi brzy. Rwandská turistická centrála vám pošle číslo účtu v místní bance a vy musíte převést peníze, aby vám místo rezervovali.
Kontrola jízdenek

Pozor na to, jaké si vaše banka účtuje poplatky za platbu do zahraničí - další mezistátní bankovní poplatky už asi neovlivníte. Ze 750 dolarů poslaných z ČSOB do Rwandy kvůli různým měnovým převodům a poplatkům došlo jen 717 dolarů, takže jsem ještě musel v kanceláři v Kigali, kde si permit vyzvednete, doplatit (to již šlo kartou) 33 dolarů.

Na začátku června Rwanďané oznámili, že se cena permitu zdvojnásobuje na 1500 dolarů. To je pro místní zřejmě dobrým rozhodnutím, vyprodáno i s touto cenou bylo v červnu až do listopadu!

Organizováním zájezdů za gorilami se živí spousta lidí, kteří vás vyzvednou hned na letišti a vše zařídí podle vašeho přání. Pokud ale nemáte peněz nazbyt, nebojíte se a raději si vše organizujete sami, jistě jako já zvládnete celou akci na vlastní pěst. Rwanda je celkem solidně organizovaná země a nemusíte se bát. Do města Ruhengeri, které je poblíž národního parku Volcanoes, se dá z hlavního města Kigali celkem pohodlně dojet místními malými autobusy za pár desítek korun.

Přes booking.com jsem našel vynikající penzionek La Locanda v Ruhengeri, odkud je to k místu ranního srazu v národním parku a místu rozdělení do skupin cca 10 kilometrů. Penzion se skládá z několika chatek a hlavní budovy, v níž majitel - Ital - peče skvělou pizzu. Alberta jsem přes mail požádal, zda by nemohl zařídit odvoz k místu setkání.
La Locanda

Taxi mělo stát 80 až 100 dolarů, což se mi zdálo dost drahé. Nakonec se ovšem ukázalo, že je částka zasloužená - řidiče si totiž najímáte nejen na ranní cestu na meeting point v národním parku, kde je sraz už v sedm ráno, ale i na převoz k místu, odkud budete vyrážet za vaší gorilí rodinkou, a na cestu zpět do hotelu. V mém případě se mnou strávil skoro celý den. Navíc jsem nakonec mohl náklady na auto rozdělit s dvojicí Američanů, kteří bydleli ve stejném penzionu a měli totožný plán.


Tanec hrdinů
Na meeting pointu při popíjení vyhlášeného rwandského čaje nebo kávy uvidíte tradiční africký tanec Intore a s pomocí vašeho řidiče budete rozřazeni do skupin podle náročnosti cesty. Po tanci hrdinů se vás ujme průvodce, vysvětlí, co a jak, a seznámí vás s dalšími členy výpravy. Mou skupinu tvořilo šest Američanů a jedna Švýcarka. Američané jsou zde prý nejčastějšími návštěvníky.

Po představení s členy této netradiční expedice se vydáte znovu k autu, které vás odveze na místo, odkud vyrazíte za vybranou gorilí rodinou. V mém případě jsem se dostal ke tlupě Susa. Ta je známá díky Dianě Fossey a filmu Gorily v Mlze. Susa už je dnes rozdělena na dvě menší party. Dominantní samci se prý kdysi trochu poškorpili a tlupa se rozdělila. Moje skupina Susa B zrovna pobývala v mlžném pralese poblíž hranic s Kongem.


Muzungu na masáži
Záhy vyšlo najevo, že cesta ke gorilám v autě rozhodně nebude odpočinková. Po půlhodince na hlavní silnici do města Gisenyi totiž řidič odbočil do vesnic a zamířil po cestě vzhůru směrem do kopce. Kamenitou cestu podél chudých zemědělských vesniček a políček lemovaly bosé děti, které, jakmile uviděly džíp s bělochy, přibíhaly a mávaly. "Muzungu, muzunguuu," volali malí kluci i holky.



Muzungu je lokální výraz pro bělocha, který podle našich rwandských přátel není nikterak pejorativní. Cesta vesnicemi do kopce po polňačce plné kamenů trvala zhruba hodinu a půl. "Tohle je pravá africká masáž," řekl s úsměvem řidič džípu, který neustále poskakoval na kamenech. Jízdu přitom zvládal s bravurou.


Když už jsme se konečně dostali na improvizované parkoviště kdesi v polích na okraji pralesa, připojila se k nám parta nosičů, které si 10 dolarů můžete, ale nemusíte, najmout. Nosiči jsou vybráni z místních lidí (v některých případech jde o bývalé pytláky), a tak jde o další formu, jak lze podpořit zdejší komunitu. Starším ročníkům se nosiči budou hodit i jako pomocníci při cestě.



Cestou ke gorilám jsme projížděli chudé zemědělské vesničky
Hole s hlavou gorily horské nám strážci zapůjčili zadarmo a mohli jsme vyrazit. Asi po kilometru mezi políčky s brambory jsme došli na hranici bambusového lesa, zvýšila se vlhkost a hned se kolem objevily roje komárů. "Nemusíte se obávat, v takhle vysoké nadmořské výšce komáři malárii nemají," uklidnil nás usměvavý průvodce Ferdinand a nabídl, zda se chceme v hustém lese ve více než 2400 metrech nad mořem vyfotit.


Cesta za gorilí partou Susa trvala zhruba dvě hodiny. Zpočátku byla velmi dobře prošlapaná a člověka, který někdy vyrazil do českého lesa, nijak nepřekvapí. Je třeba dodat, že zrovna začínalo suché období, takže nebylo vůbec mokro a i řeka vedle cesty byl téměř vyschlá. Před výpravou šel ještě jeden z rangerů vybavený samopalem. “Není to na pytláky, ale proti buvolům. Občas sem zabloudí a střelbou do vzduchu je můžeme zaplašit,” řekl nám Ferdinand. Ten každou chvíli zastavoval, aby se ujistil, že jsou všichni v pořádku, a přihodil i nějakou tu zajímavost z lesa nebo života goril. Dozvíte se třeba, jak se gorily horské liší od jiných druhů goril, které jsou na tom početně lépe.

Takhle začínala cesta po vystoupení z džípu

Po hodince celkem pohodového výšlapu do kopce jsme z vyšlapané trasy museli odbočit. Následovala cesta různými křovinami, kterou nám jeden ze strážců prosekával mačetou. I tak ale přišly vhod dlouhé rukávy a rukavice proti nepříjemným popínavým rostlinám a místním kopřivám. Později jsme dorazili ke skupince rangerů, kteří pobývají poblíž goril a hlídají je. A už bylo jasné, že tito obdivuhodní primáti budou někde blízko.

"Ke gorilám se smíte přiblížit maximálně na 5 metrů. Oni to ale nevědí, takže se nelekněte, když k vám půjdou. Dělají to hlavně mláďata, chtějí si hrát. Gorilám taky nezírejte do očí," řekl Ferdinand a ještě názorně předvedl, jak na zvířata, která s námi sdílí 98 % DNA, vrčet, aby věděla, že přicházíme v míru a nejsme pro ně hrozbou. Zároveň nás upozornil, jak se chovat, kdyby se ukázal obří samec se stříbrnými chlupy na zádech - silverback.

Blízké setkání
Začali jsme opět sestupovat a otevřel se nádherný výhled do krajiny na horské vrcholky. O pár fotek a desítek kroků dál jsem si znenadání všiml něčeho černého v bambusu. Ano, byla to první gorilí samice! Bohužel byla otočená zády a přes křoví ji nebylo moc dobře vidět. Sestoupili jsme tak o pár metrů dále. "Mmmmmm…," strážci začali vrčet a bylo jasné, že se blížíme k celé skupině.


Skupinu Susa B v květnu 2017 tvořilo zhruba deset gorilích samic, jedno devítiměsíční mládě, jedno tříměsíční mládě a dva samci. Jeden z nich byl dominantní. To znamená, že se může s gorilami veřejně “mazlit”, druhý samec to přitom musí "dělat" potají. V cestičkách, které ve svahu v křoví vysekali strážci, jsme se pomaličku pohybovali mezi gorilami a obdivovali je v přirozeném prostředí. Zvířata jsou zvyklá na člověka, a tak si nás moc nevšímala. Spíš je zajímal bambus, který je pro tyto mohutné býložravce největší pochoutkou.


Příspěvek sdílený Marek Švrkala (@marrakcz),

Respekt ovšem vzbudil dominantní stříbrohřbetý samec, který se odkudsi vynořil z křoví a vyběhl směrem k nám. "Zůstaňte v klidu, chce jen ukázat, kdo je tady pánem," snažil se nás uklidnit strážce a my jen čekali, kdy na nás dvěstěkilový frajer vrhne. Naštěstí se po pár rychlých krocích otočil a spokojeně ulehl do trávy za svou rodinkou. S kriticky ohroženými primáty jsme strávili hodinku a se spoustou vzpomínek na celý život se vypravili zpátky. Na rozloučenou samec zabušil na svou hruď, což jsem bohužel neviděl. Jen slyšel.


To je on - obří silverback. Lepší fotky s jeho zády bohužel nemám, protože mě v pohybu velmi překvapil...

Roztomilé a hravé gorilátko :-)
Vidíte ten přísný pohled?

Gorily jsme mohli pozorovat, točit a fotit z bezprostřední blízkosti

Cesta zpět probíhala rychleji, protože se šlo z kopce. Zhruba za hodinku a půl (i s přestávkou na oběd z hotelového balíčku) jsme byli zpátky u horských vesnic a u džípu s řidičem. Zde jsme dostali certifikát a zájemci si mohli koupit nějaké ty suvenýry, které v dolarech stály mnohem víc než v lokální měně - rwandském franku.


Podle našeho průvodce jsme šli středně obtížnou až obtížnou trasu, což bylo zhruba 10 kilometrů. Pokud ji porovnám třeba se stezkou Bílé Opavy v Jeseníkách, šlo o jednodušší výšlap. Pakliže máte alespoň trochu rozumnou fyzičku, nemusíte se vůbec obávat. Američané na Tripadvisoru a podobných portálech buď přehání, nebo nejsou vůbec zvyklí chodit v terénu.

Vedle goril se v pohoří Virunga dají pozorovat i jiné opice - třeba zlatí kočkodani. Případně můžete sjet na kajaku místní řeku či vylézt na některé z majestátních vulkánů. V našem nabitém časovém plánu bohužel už místo na další akci nezbylo, protože jsme se hned chtěli přesunout k jezeru Kivu. Tak snad někdy příště....

Vulkány Gahinga a Muhabura
Tu a tam se nám otevřel nádherný výhled na africké pohoří Virunga
Přestože to tak nevypadá, místní doprava je celkem pohodlná

sobota 25. března 2017

Džudo, Koráb, Tráva. A Bára

Nuselskej punk. Autor nějakej vyhul. Green Scum. Jo, přesně tuhle knížku jsem dostal. Protože bydlím v Nuslích.
V ulici U Křížku. Je mezi Horkama a Vršovickým nádražím. Prej je to ta nejposranější ulice v Praze. Aspoň to psali v Tučňáku. Jo, psů je tu fakt dost. A jejich hoven taky.
Tahle knížka se mi líbila. Hulení, chlast, ženský. A taky nějaký ty bedýnky. Prostě příběhy ze života. Pěkně rychle, bez zbytečný vaty. Žádný hluboký moudra. Všechno v osmdesáti povídkách. Stručně, jasně, výstižně. Tak to mám rád.
Nuselskej punk si taky přečtěte. Jestli bydlíte někde v Nuslích, tak je to skoro povinnost. Nebo jestli občas sjedete Na Závist, Květnici nebo někam na Synkáč.
Bude to sranda. Nebo taky ne.
Srát na to.



středa 8. března 2017

Jak hrají čeští hráči? Diplomka obhájena a odprezentována

Na přelomu loňského června a července jsem zveřejnil dotazník, jehož cílem bylo pro mou diplomovou práci zjistit, jak nové trendy v monetizaci herního průmyslu působí na české PC hráče. Díky pomoci serverů Hrej.cz a Games.cz dotazník vyplnilo přes 1000 hráčů. Převážně se jednalo o pařany, kteří hraním tráví hodně času, nebo by alespoň chtěli a nemají ho.

Práci nazvanou Nové trendy v oblasti monetizace počítačových her jsem v září úspěšně obhájil a stal se magistrem nových médií. Dílo čítající i s přílohami přes 100 stran lze vyhledat v Repozitáři závěrečných prací Univerzity Karlovy.

Výzkum týkající se zejména crowdfundingu, free-to-play modelu, prodeje her pomocí balíčků „zaplať, kolik chceš“ a slevových akcích na Steamu a jiných digitálních distribučních službách, zaujal organizátory konference New Media Inspiration 2017, kteří mě v polovině letošního února pozvali na půdu Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy. V místech, jež velmi dobře znám, jsem dostal 20 minut na rekapitulaci celé práce.

Výsledky diplomky jsem shrnul v následující prezentaci, která snad poslouží i bez doprovodného komentáře. Zajímat bude zejména hardcore pařany na PC, ale i ostatní hráče, kteří si nenechají ujít nové trendy v tomto skvělém odvětví.

 

čtvrtek 14. ledna 2016

Město plné sardinek, tramvají a kopců - Lisabon

Loni v říjnu jsem navštívil Portugalsko, které i na podzim nabízí velmi příjemné teploty a vždy pak skvělé jídlo, nezapomenutelnou atmosféru a spoustu zajímavých míst. Zvolil jsem Lisabon – hlavní město Portugalska se rozprostírá v ústí řeky Tejo na sedmi kopcích, které určují ráz městské krajiny. Let z Prahy trvá zhruba tři hodiny a ceny s TAP Portugal se momentálně pohybují kolem šesti tisíc za jeden směr.

O tom, co v Lisabonu vidět, určitě najdete na mnoha místech spoustu ucelených seznamů. Já bych rád upozornil na to nejzajímavější, co mně při týdenním pobytu utkvělo v paměti, a přidal také několik praktických rad, jak si Lisabon a jeho okolí co nejvíce a bez problémů užít.

Doprava – metro s turnikety a legendární tramvaje
V Lisabonu spolehlivě funguje metro, které je vybaveno turnikety. Do nich projdete pouze s nabitou papírovou kartou, přestupovat můžete podle libosti. Karta se dá snadno zakoupit v automatech, přičemž karta sama stojí asi 0,5 eura (zbytek máte na ježdění). Čím více peněz si na kartu nabijete, tím větší bonus k nim dostanete.

Pokud vyrážíte za turistikou, určitě nepřehlédnete místní tramvaje - starý typem tramvají Lisabon proslul. Po nástupu do vozu zaplatíte u řidiče. Určitě stojí za to se starou jednovozovou tramvají projet křivolakými uličkami v centru (Alfamě), často se ale může stát, že budou tramvaje poněkud přecpané. Nové tramvaje, jež jezdí třeba do Belému, jsou vybaveny automaty, kam jen přiložíte svojí kartu a tím zaplatíte. Revizora jsme za několik jízd v tramvaji nepotkali.

Tramvaje nelze přehlédnout
Svézt se můžete i tímhle

Kde bydlet?
Doporučit mohu Lisbon Soul Hostel, který se nachází v centru města a za solidní cenu se v něm dá sehnat skvělé ubytování pro dva v samostatném pokoji s vlastním záchodem a sprchou. Personál je příjemný a lokalita poblíž hradu a historické tramvajové linky skýtá skvělé zázemí k prozkoumávání Lisabonu. Jen pozor, pokud se budete v noci pohybovat ze stanice Martim Moniz - jde o dosti multikulturní oblast, takže je zde zvýšená koncentrace různých otrapů.

I obyčejné domy by byly v Čechách architektonickými skvosty
Nezapomeňte zajít na fotbal. Tohle je stadion Sportingu Lisabon
Lybišky a jiné dobroty
Portugalsko jsou nejen mořské plody (určitě nevynechejte grilované sardinky), ale i další speciality. Nejvyhlášenější pochoutkou Lisabonu jsou pudingové koláčky Pastel de nata, které si můžete posypat skořicí. Listové těsto plněné žloutkovým krémem najdete v pekárnách a cukrárnách v celém Portugalsku. Nejznámější je pekárna Pastéis de Belém, která se nachází v Belému, kde byl recept na koláčky údajně objeven. Dnes v místě připraví více než 10 tisíc koláčků denně. Byly vynikající, ještě lepší ale dělají v malém podniku NATA Lisboa, který najdete v centru poblíž stanice Baixa Chiado.

Pastel de Nata
Grilované sardinky #yummy
Díky radě od našich hostitelů přes Airbnb, kde jsme přespali poslední noc před odletem, jsme se dostali do malé restaurace Peixe Azul, kam chodí převážně místní. Ceny v restauraci mezi lisabonskými paneláky tomu odpovídaly – velká porce jídla s polívkou a sklenicí skvělého vína vyšla na méně než 7 eur. Jinde v Lisabonu bylo nejméně o několik eur dráž. Zajímavostí je fakt, že jednou z hlavních přísad místní zeleninové polívky byl u nás opomíjený tuřín. Ten se pak objevil i v Cozido à Portuguesa – dušeném pokrmu se spoustou masa, který se připravuje z hovězího, vepřového (klidně pěkně tlustého) a někdy i kuřecího masa spolu s kapustou, mrkví, tuřínem, uzenou klobásou chouriço, brambory a rýží. Takhle pestrý mix mě překvapil, chutnal ale skvěle.

 Cozido à Portuguesa

Téhle rybě se na talíři nelíbí
Před odletem do Portugalska mě kamarád upozornil na kuře Piri Piri. To jsem bohužel v žádné restauraci neobjevil, a tak musím vzít zavděk vynikající Piri Piri omáčkou, která rozpálí ledacjaký pokrm. Koupíte ji skoro kdekoli, v supermarketech byl výběr opravdu velký.

Pozor dejte na předkrmy, ve většině restaurací, kam zamíří i turisté, před vámi ihned přistane nějaký ten sýr, olivy nebo chleba - za vše se ale platí. Stačí se jídla nedotýkat, nebo říct, že nemáte zájem a číšník jej před dalším chodem odnese.

V některých parcích narazíte na klementinky nebo pomeranče, které můžete volně sebrat
Fado
Někteří Portugalci docela dobře zpívají. Poslechnout si někde v místní putyce tklivé fado se sklenkou portského a miskou nakládaných oliv rozhodně stojí za to, i pokud běžně posloucháte úplně jinou muziku.

Pití
Běžně prodávaná piva v Portugalsku znalého Čecha nepřekvapí, raději se tak soustřeďte na víno. I levná vína jsou dobrá a to samé se dá říct i o portských vínech. Docela mi zachutnalo bílé portské, které není tak sladké jako červené druhy. Lahev portského v obchodě koupíte už za několik eur.

Moře studí!
Bacha, Atlantik je fakt studený. Na začátku října to při štěstí na slunko, které nám po několik dnů vyhřálo vzduch 25 stupňů, ještě bylo na polehávání na pláži, moře ale bylo ledové.


Oceanárium
Určitě nevynechat! Byl jsem se podívat na rybičky také ve Valencii a stejně jako tam ani v Lisabonu nesmíte oceanárium minout. Najdete jej poblíž moderní stanice Oriente. V obřím akváriu se nedá přehlédnout takzvaný měsíčník (Mola mola nebo Sunfish). Podivná mega ryba, která může vážit až tunu, v akváriu už vyděsila nejedno dítě i nejednoho Marka. Naopak všichni návštěvníci si snad musí zamilovat hravé vydry. Součástí Oceanária je jedno velké centrální akvárium a pak několik menších rozdělených oblastí stylizovaných podle jednotlivých oceánů. Vedle hlavní expozice můžete také navštívit menší výstavy, které se postupně mění.
Marek a chlapík z oceanária :-)
Jen si tak plout...
 
         
   

Miradouros – 7 kopců, nespočet vyhlídek
Lisabon je město na mnoha kopcích a skoro každý kopec má nějakou tu vyhlídku. Z nich se dá skvěle fotit nebo jenom donekonečna rozhlížet a kochat se místní architekturou a nádhernými domky.


Belém
Místo odkud vyjížděli na moře proslulí mořeplavci. Dnes se můžete podívat na belémskou věž, která město bránila před piráty, na Památník objevitelů, Klášter svatého Jeronýma a navštívit několik muzeí. Pěkný výhled je odsud také na most Vasco de Gama (kopie kalifornského Golden Gate) se sochou Ježíše.
U moře docela dost fouká

Belémská věž
Sintra
Zhruba půlhodiny vlakem, na který platí stejná karta jako v Lisabonu, se nachází světoznámé město Sintra s několika hrady, zámky a dalšími památkami. Připravte se na mraky turistů. Mezi památkami se můžete pohybovat autobusem. Doporučuji především zříceninu maurského hradu z 9. století, z nějž jsou krásné výhledy na okolí. Jednodenní výlet do Sintry (a projití jedné nebo dvou hlavních památek) se dá spojit s cestou na Cabo da Roca.
Maurský hrad, v pozadí Pena

Kde země končí a moře začíná...
Sám jsem si říkal, zda má cenu k nejzápadnějšímu mysu kontinentální Evropy vůbec jezdit. Přece jen tam uvidíte jen pár skal a moře... Zhruba půlhodinová cesta ze Sintry, kterou autobus občas překonává dosti krkolomně v ulicích, kam se vejde jen jedno auto, se ovšem jednoznačně vyplatí. Mys Roca má i díky majáku magickou atmosféru a vlny dorážející na stometrové útesy působí monumentálním dojmem.

Setúbal
Setúbal je asi sto tisícové městečko jižně od Lisabonu. Vydali jsme se do něj vlakem s plánem se vykoupat v blízkém národním parku Arrábida, kde najdete nádherné pláže. Tenhle plán se ukázal jako skvělý, protože pláže byly opravdu nádherné a jejich okolí také velmi příjemné. Jen Atlantik dost studený... Ceny jsou v Setúbalu o trochu příznivější než v Lisabonu a město zaujme třeba sochami sardinek.

V Setúbalu zrovna něco slavili. S balónky!
Sardinky jsou všude! :-)

Mořeplavci jsou taky všude...

Choco Frito

Specialitou Setúbalu není čokoláda, nýbrž grilovaná sépie – najdete ji snad v každé místní restauraci. Určitě ji ochutnejte, mě ale tahle delikatesa nijak zvlášť neohromila. Prostě další mořská potvora...