Ten pohled asi do smrti nezapomenu. Splnil se mi totiž malý sen. Uvidět lva v divočině. Dvě samice a asi pět mláďat přitom od našeho džípu dělilo zhruba padesát metrů. I tak jsem byl ale ohromen a říkal si, co by se asi stalo, kdyby se lví rodinka rozeběhla k nám..
Pokud jste byli na safari třeba ve velkých parcích v Tanzánii nebo Keni, asi vám shledání se lvy nepřijde tak zajímavé. V národním parku Akagera ve Rwandě jde ale o netradiční událost, která překvapila i našeho místního řidiče. Lvi totiž byli v Akageře vyhubeni během genocidy, kdy se park kvůli příchodu uprchlíků zmenšil na polovinu. K návratu králů zvířat došlo až v roce 2015, když bylo díky úsilí společnosti African Parks dovezeno pět samic a dva samci z Jihoafrické republiky.
V Akageře se lvům daří dobře, a tak se jejich počet za dva roky více než zdvojnásobil. Jenže i tak není šance, že je v rozlehlém parku uvidíte, příliš velká. Podobně jako lvi byli na začátku roku 2017 do Akagery navráceni i nosorožci dvourozí, ty jsme při naší výpravě v červnu 2017 bohužel nepotkali.
Díky návratu původních druhů se Akagera může chlubit tím, že jí znovu obývá mytická “big five”. Tedy slon, lev, leopard, buvol, nosorožec. Z této velké pětky jsme nemohli pozorovat pouze nosorožce a leoparda. Pojďme si ovšem naší cestu na rwandské safari zopakovat pěkně popořádku. Na dvoudenní výlet do Akagery jsme z pronajatého domu v hlavním městě Kigali chtěli vyrazit v úterý brzy ráno, abychom ve 100 kilometrů vzdáleném parku strávili co nejvíce času. Cestování se navíc ve Rwandě může protáhnout - silnice zde sice jsou v dobrém stavu, jenže se neustále kroutí kopci a také je mnohdy lemují davy lidí, takže není možné jet rychle.
Jedeme na safari!
Odjezd je původně naplánován na sedmou, jenže nakonec na řidiče džípu pronajatého za 400 dolarů musíme čekat a vyjíždíme až v devět. Pro Evropana velmi ležérní plánování a trochu jiné vnímání času nás po deseti dnech v Africe už vůbec nepřekvapí. Řidič je ale velmi příjemný a řídí bezpečně, což ve Rwandě není zrovna pravidlem.
Slon se nechce hnout
Zhruba za dvě a půl hodinky klidné jízdy jsme na hranicích parku, kde kartou platíme vstup a s průvodkyní, která nám bude dělat společnost i další den, prohlížíme kosti různých zvířat. "Akagera se jmenuje podle stejnojmenné řeky. Národní park byl založen už v roce 1934," dozvídáme se například. Průvodkyně také vysvětluje, že zaměstnanci parku jsou nyní trochu smutní, protože několik týdnů před naším příjezdem došlo k úmrtí maďarského ekologa, který se staral o nosorožce.
S ohledem na doporučení z TripAdvisoru si na 16:00 zamlouváme výlet lodí po jezeře Ihema a míříme se ubytovat do nedalekého Akagera Game Lodge. Moc se nezdržujeme a hned jedeme k jezeru. Cestu k vodě nám znenadání zablokuje slon. "Nedá se nic dělat, musíme čekat. Je to nebezpečné. Slon na nás může i zaútočit," říká nám náš řidič a moje představy o slonech jako mírumilovných zvířatech berou za své.
Slon v klidu nabírá chobotem písek, ochlazuje se a naše společnost ho vůbec nevzrušuje. Sbíhají se k nám i paviáni a o zábavu je postaráno. Zprvu se nám takováhle blokáda zamlouvá, ovšem po půlhodince už začínáme být trochu nervózní, protože chceme stihnout výlet lodí. Naštěstí slon zmizí v křoví a my můžeme pokračovat.
Najdi krokodýla
Projížďka lodí po jezeře Ihema
Na projížďce budeme se sympatickým průvodcem pouze dva. "Koukejte se, ptejte se a já vám budu vyprávět. Teď jedeme k ostrůvku, kde bývají krokodýli," říká nadšeně Theogen a zrychluje zánovní člun. Po chvilce už ve změti klád dalekohledem hledáme krokodýlí mláďátko a k tomu pozorujeme spoustu různých ptáků.
Theogen je velký znalec a dokáže ptáky odlišit. Pro člověka, který je rád, že pozná sýkorku a kosa, něco neuvěřitelného. V Akageře se dá pozorovat více než pět set různých druhů ptáků a patří tak k nejpestřejším místům pro bird watching v celé Africe.
Africké husy
Nějaký fešák na projížďce
Za chvíli Theogen opět nastartuje loď a za jízdy nám ukazuje, na kterém břehu je Tanzánie. My ovšem míříme na opačné pobřeží, kam rádi chodí hroši. Jsou tam i teď a my musíme zpomalit a dávat pozor, abychom se s nimi náhodou nesrazili. O kousek dál se osvěžuje také slon. Podle natrženého ucha zjistíme, že je to stejný slon, který nám před hodinou zablokoval cestu. Měl žízeň, a tak si to s přestávkami mašíroval k vodě.
Theogen je přátelský, svěří se nám, že moc rád fotí a publikuje na Instagramu a my mu na oplátku slibujeme, že ho budeme sledovat. Hodinka na vodě tedy uplyne jako nic a my se spokojení vracíme zpátky k hotelu Akagera Game Lodge.
Bacha, hroch!
Hodně ptáků
Slon, co se rád osvěžuje na cestě
Akagera Game Lodge
Kuře je ve Rwandě drahé
"Zamykejte si dveře od balkónu," upozorňují nás na recepci na možné krádeže. Paviáni jsou chytří a ví, kudy se dostat do pokoje. Následuje koupačka v hotelovém bazénku, západ slunce a příjemná večeře. Dáváme si rwandskou pizzu a kuře. V hotelu i restauraci vše funguje naprosto bez problémů, což nás po trochu váznoucí komunikaci přes email mile překvapuje.
Hotel je na začátku sezóny poloprázdný, potkáváme akorát tři skupinky Američanů a dva Němce. Po přelidněném Kigali je velmi fajn užívat si chvíle klidu a místo davů lidí pozorovat zvířata. Pokoj má navíc skvělou královskou postel a dechberoucí výhled z balkónu, takže si chvíle zde velmi užíváme.
Bazének u Akagera Game Lodge
Ach ty panorámata!
Druhý den vstáváme už před šestou, abychom viděli východ slunce nad jezerem Ihema. Ještě ospalí otevíráme dveře pokoje a hned nás překvapuje pavián, který se s obnaženou zadnicí producíruje na chodbě. Snídáme, sledujeme vycházející slunko a i já úplně zapomínám, že v Čechách mám touhle dobou hlubokou půlnoc. Nemůžeme se ale dlouho kochat, čeká nás celodenní game drive.
Projížďce po safari se říká game drive, protože nemáte žádnou záruku, koho zrovna uvidíte. Záleží jen na rozmarech zvířat, schopnostech průvodce a vašem štěstí. Od hotelu Game Lodge vyjíždíme v sedm ráno, nedaleko nabereme průvodkyni, jejíž služby stojí 40 dolarů na den, a míříme vstříc dobrodružství.
Tenhle pavián nás po ránu hodně překvapil
Východ slunce nad jezerem Ihema
Zebra crossing
Celodenní game drive!
Zprvu toho moc nevidíme, naši pozornost poutají především různobarevné kusy dřeva s nějakou síťkou. "Tohle láká mouchy tse tse. Nemusíte se jich bát, spavou nemoc tady nemají. Jejich štípnutí je ale dost nepříjemné," vysvětluje průvodkyně a my brzy sami zjistíme, jak jsou mouchy tse tse otravné, takže okna od džípu raději zavíráme. Za chvíli ale už potkáváme zebry, buvoly, antilopy nebo divoká prasata, a to nás občas přinutí stáhnout okénko.
Mapka národního parku
Cestou máme dost času pokecat s řidičem i průvodkyní. Ukazujeme jim třeba zasněženou Vysočinu. "Jak v takové zimě můžete žít," diví se. Z Rwandy jsou totiž zvyklí na stálou denní teplotu kolem 25 stupňů Celsia. Průvodkyně se hodně zajímá i o naše zvířata - třeba o divokou zvěř. "V lesích je hodně jelenů, srnek a divočáků. Někde žijí i medvědi, vlci nebo rys," vysvětlujeme a trochu závidíme africkou rozmanitost, co se týče velkých zvířat. Průvodkyni pak ukazuju video ze zoologické zahrady ve Wroclawi, kde jsem asi metr od žirafy. Ta je hodně překvapená: "Nikdy jsem takhle blízko u žirafy nebyla. Normálně se bojí."
Mezitím míříme k dalšímu jezeru, kam rádi chodí hroši. Pár jich sledujeme, jenže ve vodě z nich čouhá pouze malý kousek. Zajímavější je tak orel jasnohlasý (African Fish Eagle), který nedaleko číhá na stromě. Král zdejšího vzdušného prostoru působí vskutku majestátně, přitom je asi jediným ptákem, kterého po projížďce na lodi dokážeme poznat.
Hroší zátoka
S tím, jak se vzdalujeme jezerům a mokřadům, se krajina mění. Z jižní části parku míříme na sever, kde jsou savany a jejich typičtí obyvatelé jako žirafy, buvoly nebo zebry. Nechybí ani obrovská stáda zdejších antilop - impal. Prostě takové malé Serengeti. A pak vidíme už v úvodu zmíněné lvy, kteří jsou asi tím největším zážitkem z celé Akagery. Následuje zastávka na planině, odkud je krásný rozhled a kde si bezpečně můžeme sníst svačinku. A taky dojít na malou, což lze kvůli hadům a jiným nebezpečným tvorům jen na vyhrazených místech.
V dálce je žirafa!
Za chvíli zde zastaví další džíp, jenž je jedním z mála aut, které v parku za celý den potkáme. Posádka k nám míří, a tak čekáme, že spolu jako muzungové prohodíme pár slov. Jenže osazenstvo druhého vozu není úplně ve formě. "Nemáte nějaké léky na nevolnost z cesty," ptají se. Nepomůžeme, protože u sebe máme jen černé uhlí na průjem. Ten o pár dní dříve trápil zase nás.
K severnímu výjezdu z parku už je to z téhle zastávky jen pár kilometrů, jenže ty nám ještě protahují žirafy, které si to několikrát mašírují přes vyježděnou cestu. Vůbec to nevadí, žirafy mám totiž opravdu rád, a tak je můžu neustále fotit. Cesta už ale končí a my opouštíme národní park. Místo žiraf cestu občas zahrazují jen pasáčci dobytka, ovcí nebo koz. Jsou asi tři hodiny odpoledne a my míříme zpátky do Kigali. Tyhle dva dny stály za to.
Orel, buvol, stín - tohle zátiší se mi hodně líbí
Dvě žirafy, jeden strom
Spousta buvolů, spousta stromů
Louže na začátku června ještě nevyschly, suché období je teprve na začátku
Dva metry. Zhruba tolik mě dělí od majestátní gorily. Zírám na ni a se zájmem sleduji, jak baští bambus. Je velká, chlupatá a poletuje kolem ní hejno much. Obrovské hnědé gorilí oči se na mě na chviličku podívají. Trvá to ani ne vteřinku, ale to stačí, abych zatajil dech a byl v naprostém šoku. Gorila se pak znovu skloní k lahodnému bambusu, který je o moc zajímavější než dojatý turista, a já ji s bušícím srdcem stále fascinovaně sleduji.
Horské gorily jsem mohl hodinu obdivovat v přirozeném prostředí východoafrického národního parku Volcanoes z několika metrů a byl to zážitek, jaký se jen tak nezapomíná. Tahle ohromná chlupatá zvířata, která mají s lidmi tolik společného, přece nepotkáte každý den!
To je lahůdka!
Matka a syn (možná)
Pokud si vyhledáte něco o Rwandě, budou gorily po genocidě asi nejcitovanějším tématem, s nímž se setkáte. Gorily můžete pozorovat rovněž v sousední Ugandě a Kongu, s ohledem na organizaci a bezpečnostní situaci je ale Rwanda nejlepší variantou, byť zároveň nejdražší. Přes 80 % turistů do Rwandy, která by v roce 2017 z turismu chtěla získat 440 milionů amerických dolarů, míří právě díky gorilám horským a i já jsem si při plánované návštěvě této africké země pořídil si povolenku. Kvůli poplatku ve výši 750 dolarů jsem se pečlivě rozmýšlel, zda za gorilami vyrazit. Rozhodnutí ale uzrálo brzy.
Je nutné vzít v potaz nejen vlastní zážitek, ale poplatek považovat také za formu podpory národního parku, ochrany goril a místní komunity. Evidentně to funguje, protože počet goril ve Rwandě pozvolna roste, byť celosvětově stále nepřesahuje tisíc jedinců. Po cestách v této zemi v srdci Afriky uvidíte také spoustu nových staveb nebo opravených silnic.
Na silnicích narazíte i na profesionálně vypadající cyklisty
Nějaká ta organizační…
Přes email jsem povolenku rezervoval s čtyřměsíčním předstihem - počet permitů je totiž omezený (méně než 100 na den - podle počtu habituovaných skupin), a tak je potřeba povolení rezervovat velmi brzy. Rwandská turistická centrála vám pošle číslo účtu v místní bance a vy musíte převést peníze, aby vám místo rezervovali.
Kontrola jízdenek
Pozor na to, jaké si vaše banka účtuje poplatky za platbu do zahraničí - další mezistátní bankovní poplatky už asi neovlivníte. Ze 750 dolarů poslaných z ČSOB do Rwandy kvůli různým měnovým převodům a poplatkům došlo jen 717 dolarů, takže jsem ještě musel v kanceláři v Kigali, kde si permit vyzvednete, doplatit (to již šlo kartou) 33 dolarů.
Na začátku června Rwanďané oznámili, že se cena permitu zdvojnásobuje na 1500 dolarů. To je pro místní zřejmě chytré rozhodnutí, vyprodáno i s touto cenou bylo v červnu až do listopadu!
Organizováním zájezdů za gorilami se živí spousta lidí, kteří vás vyzvednou hned na letišti a vše zařídí podle vašeho přání. Pokud ale nemáte peněz nazbyt, nebojíte se a raději si cestování organizujete sami, jistě jako já zvládnete celou akci na vlastní pěst. Rwanda je celkem solidně organizovaná země a nemusíte se bát. Do města Ruhengeri, které je poblíž národního parku Volcanoes, se dá z hlavního města Kigali celkem pohodlně dojet místními malými autobusy za pár desítek korun.
Přes booking.com jsem našel vynikající penzionek La Locanda v Ruhengeri, odkud je to k místu ranního srazu v národním parku a místu rozdělení do skupin cca 10 kilometrů. Penzion se skládá z několika chatek a hlavní budovy, v níž majitel - Ital - peče skvělou pizzu. Alberta jsem přes mail požádal, zda by nemohl zařídit odvoz k místu setkání.
La Locanda
Taxi mělo stát 80 až 100 dolarů, což se mi zdálo dost drahé. Nakonec se ovšem ukázalo, že je částka zasloužená - řidiče si totiž najímáte nejen na ranní cestu na meeting point v národním parku, kde je sraz už v sedm ráno, ale i na převoz k místu, odkud budete vyrážet za vaší gorilí rodinkou, a na cestu zpět do hotelu. V mém případě se mnou strávil skoro celý den. Navíc jsem nakonec mohl náklady na auto rozdělit s dvojicí Američanů, kteří bydleli ve stejném penzionu a měli totožný plán.
Tanec hrdinů
Na meeting pointu při popíjení vyhlášeného rwandského čaje nebo kávy uvidíte tradiční africký tanec Intore a s pomocí vašeho řidiče budete rozřazeni do skupin podle náročnosti cesty. Po tanci hrdinů se vás ujme průvodce, vysvětlí, co a jak, a seznámí vás s dalšími členy výpravy. Mou skupinu tvořilo šest Američanů a jedna Švýcarka. Američané jsou zde prý nejčastějšími návštěvníky.
Po představení s členy této netradiční expedice se vydáte znovu k autu, které vás odveze na místo, odkud vyrazíte za vybranou gorilí rodinou. V mém případě jsem se dostal ke tlupě Susa. Ta je známá díky Dianě Fossey a filmu Gorily v Mlze. Susa už je dnes rozdělena na dvě menší party. Dominantní samci se prý kdysi trochu poškorpili a tlupa se rozdělila. Moje skupina Susa B zrovna pobývala v mlžném pralese poblíž hranic s Kongem.
Muzungu na masáži
Záhy vyšlo najevo, že cesta ke gorilám v autě rozhodně nebude odpočinková. Po půlhodince na hlavní silnici do města Gisenyi totiž řidič odbočil do vesnic a zamířil po cestě vzhůru směrem do kopce. Kamenitou cestu podél chudých zemědělských vesniček a políček lemovaly bosé děti, které, jakmile uviděly džíp s bělochy, přibíhaly a mávaly. "Muzungu, muzunguuu," volali malí kluci i holky.
Muzungu je lokální výraz pro bělocha, který podle našich rwandských přátel není nikterak pejorativní. Cesta vesnicemi do kopce po polňačce plné kamenů trvala zhruba hodinu a půl. "Tohle je pravá africká masáž," řekl s úsměvem řidič džípu, který neustále poskakoval na kamenech. Jízdu přitom zvládal s bravurou.
Když už jsme se konečně dostali na improvizované parkoviště kdesi v polích na okraji pralesa, připojila se k nám parta nosičů, které si 10 dolarů můžete, ale nemusíte, najmout. Nosiči jsou vybráni z místních lidí (v některých případech jde o bývalé pytláky), a tak jde o další formu, jak lze podpořit zdejší komunitu. Starším ročníkům se nosiči budou hodit i jako pomocníci při cestě, kdy pomohou překonat různé překážky.
Cestou ke gorilám jsme projížděli chudé zemědělské vesničky
Hole s hlavou gorily horské nám strážci zapůjčili zadarmo a mohli jsme konečně vyrazit. Asi po kilometru mezi políčky s brambory jsme došli na hranici bambusového lesa, zvýšila se vlhkost a hned se kolem objevily roje komárů. "Nemusíte se obávat, v takhle vysoké nadmořské výšce komáři malárii nemají," uklidnil nás usměvavý průvodce Ferdinand a nabídl, zda se chceme v hustém lese ve více než 2400 metrech nad mořem vyfotit.
Cesta za gorilí partou Susa trvala zhruba dvě hodiny. Zpočátku byla velmi dobře prošlapaná a člověka, který někdy vyrazil do českého lesa, nijak nepřekvapí. Je třeba dodat, že zrovna začínalo suché období, takže nebylo vůbec mokro a i řeka vedle cesty byl téměř vyschlá. Před výpravou šel ještě jeden z rangerů vybavený samopalem. “Není to na pytláky, ale proti buvolům. Občas sem zabloudí a střelbou do vzduchu je můžeme zaplašit,” řekl nám Ferdinand. Ten každou chvíli zastavoval, aby se ujistil, že jsou všichni v pořádku, a přihodil i nějakou tu zajímavost z lesa nebo života goril. Dozvíte se třeba, jak se gorily horské liší od jiných druhů goril, které jsou na tom početně lépe.
Takhle začínala cesta po vystoupení z džípu
Po hodince celkem pohodového pochodu do kopce jsme z vyšlapané trasy museli odbočit. Následovala cesta různými křovinami, kterou nám jeden ze strážců prosekával mačetou. I tak ale přišly vhod dlouhé rukávy a rukavice proti nepříjemným popínavým rostlinám a místním kopřivám. Později jsme dorazili ke skupince rangerů, kteří pobývají poblíž goril a hlídají je. A už bylo jasné, že tito obdivuhodní primáti budou někde blízko. "Ke gorilám se smíte přiblížit maximálně na 5 metrů. Oni to ale nevědí, takže se nelekněte, když k vám půjdou. Dělají to hlavně mláďata, chtějí si hrát. Gorilám taky nezírejte do očí," řekl Ferdinand a ještě názorně předvedl, jak na zvířata, která s námi sdílí 98 % DNA, vrčet, aby věděla, že přicházíme v míru a nejsme pro ně hrozbou. Zároveň nás upozornil, jak se chovat, kdyby se ukázal obří samec se stříbrnými chlupy na zádech - silverback.
Blízké setkání
Začali jsme opět sestupovat a otevřel se nádherný výhled do krajiny na horské vrcholky. O pár fotek a desítek kroků dál jsem si znenadání všiml něčeho černého v bambusu. Ano, byla to první gorilí samice! Bohužel byla otočená zády a přes křoví ji nebylo moc dobře vidět. Sestoupili jsme tak o pár metrů dále. "Mmmmmm…," strážci začali vrčet a bylo jasné, že se blížíme k celé skupině.
Skupinu Susa B v květnu 2017 tvořilo zhruba deset gorilích samic, jedno devítiměsíční mládě, jedno tříměsíční mládě a dva samci. Jeden z nich byl dominantní. To znamená, že se může s gorilami veřejně “mazlit”, druhý samec to přitom musí "dělat" potají. V cestičkách, které ve svahu v bujném křoví vysekali strážci, jsme se pomaličku pohybovali mezi gorilami a obdivovali je v přirozeném prostředí. Zvířata jsou zvyklá na člověka, a tak si nás moc nevšímala. Spíš je zajímal bambus, který je pro tyto mohutné býložravce největší pochoutkou.
Respekt ovšem vzbudil dominantní stříbrohřbetý samec, který se odkudsi vynořil z listí a vyběhl směrem k nám. "Zůstaňte v klidu, chce jen ukázat, kdo je tady pánem," snažil se nás uklidnit strážce a my jen čekali, kdy na nás dvěstěkilový frajer vrhne. Naštěstí se po pár rychlých krocích otočil a spokojeně ulehl do trávy za svou rodinkou. S kriticky ohroženými primáty jsme strávili hodinku a se spoustou vzpomínek na celý život se vypravili zpátky. Na rozloučenou samec zabušil na svou hruď, což jsem bohužel neviděl. Jen slyšel.
To je on - obří silverback. Lepší fotky s jeho zády bohužel nemám, protože mě v pohybu velmi překvapil...
Roztomilé a hravé gorilátko :-)
Vidíte ten přísný pohled?
Gorily jsme mohli pozorovat, točit a fotit z bezprostřední blízkosti
Cesta zpět probíhala rychleji, protože se šlo z kopce. Zhruba za hodinku a půl (i s přestávkou na oběd z hotelového balíčku) jsme byli zpátky u horských vesnic a u džípu s řidičem. Zde jsme dostali certifikát a zájemci si mohli koupit nějaké ty suvenýry, které v dolarech stály mnohem víc než v lokální měně - rwandském franku.
"Šli jsme středně obtížnou až obtížnou trasu," uzavřel nezapomenutelný den náš milý průvodce Ferdinand. Endomondo mi naměřilo zhruba 10 kilometrů. Pokud výšlap porovnám třeba se stezkou Bílé Opavy v Jeseníkách, šlo o příjemnější cestu. Pakliže máte alespoň trochu rozumnou fyzičku, nemusíte se vůbec obávat. Někteří Američané na Tripadvisoru a podobných portálech buď přehání, nebo nejsou vůbec zvyklí chodit v divočejším terénu. Vedle goril se v pohoří Virunga dají pozorovat i jiné opice - třeba zlatí kočkodani. Případně můžete sjet na kajaku místní řeku či vylézt na některé z majestátních vulkánů. V našem nabitém časovém plánu bohužel už místo na další akci nezbylo, protože jsme se hned chtěli přesunout k jezeru Kivu, o němž na blogu bude určitě ještě taky psáno. Tak snad někdy příště....
Vulkány Gahinga a Muhabura
Tu a tam se nám otevřel nádherný výhled na africké pohoří Virunga
Přestože to tak nevypadá, místní doprava je celkem pohodlná
Díky návratu původních druhů se Akagera může chlubit tím, že jí znovu obývá mytická “big five”. Tedy slon, lev, leopard, buvol, nosorožec. Z této velké pětky jsme nemohli pozorovat pouze nosorožce a leoparda. Pojďme si ovšem naší cestu na rwandské safari zopakovat pěkně popořádku. Na dvoudenní výlet do Akagery jsme z pronajatého domu v hlavním městě Kigali chtěli vyrazit v úterý brzy ráno, abychom ve 100 kilometrů vzdáleném parku strávili co nejvíce času. Cestování se navíc ve Rwandě může protáhnout - silnice zde sice jsou v dobrém stavu, jenže se neustále kroutí kopci a také je mnohdy lemují davy lidí, takže není možné jet rychle.
